Evanesco Lophius

Pars 12. - Temnota zastřela krajinu...

Nic nebylo v pořádku. Lhal jsem. Sice jsem přesně netušil, co se děje, ale mé útroby svíralo napětí a úzkost. Tuhle noc jsem si dovolil odložit svou odvěkou opatrnost a všechny starosti jsem hodil za hlavu, ale s ránem se děsivá budoucnost ukázala s novou intenzitou, před kterou nešlo zavřít oči. Doposud jsem se držel stranou všech upířích šarvátek a válek. Od chvíle, co jsem opustil svého otce jsem se stal samotářem, který se nezajímal o to, co se ve světě nesmrtelných děje. Až teď jsem viděl, že to asi nebylo příliš rozumné.

Spěchal jsem ranními ulicemi a s každým metrem jsem se blížil k tomu vibrujícímu bodu, který dráždil mé útroby. Volalo mě to k sobě. Naléhavě. Musel jsem se tomu postavit čelem, i když jsem z toho neměl pražádnou radost. Byl jsem si jistý, že to nebude nic snadného. Porušil jsem staletí platná pravidla. Budu potrestaný. Ale musel jsem to risknout. Něco bylo špatně a jestli brzy nezjistím co, jsem si jistý, že to odnese velká spousta nevinných lidí...

Doběhl jsem k vysokému skleněnému domu. Nad širokými dveřmi se skvěl chromovaný nápis, ale mě nezajímalo, co na něm je. Byla to jen zástěrka. Uvnitř rozhodně nesídlila žádná firma, nebo úřad. Vešel jsem dovnitř a svým tělem jsem při tom prudce rozrážel skleněné výplně dveří. Chrastivě se roztřásly, ale byly z tvrzeného nezničitelného skla. Další důkaz, že tohle není normální lidská stavba. Byla to dobře hlídaná pevnost, která měla nesmrtelným zajistit soukromí.

Černovlasá kráska s umně vyčesaným drdolem ozdobeným proplétanými prameny se na mě nesouhlasně podívala. Její zorničky se nebezpečně zaleskly. Byla upírka. Mladá. Maximálně padesát let proměněná. Pouze poskok. Nezajímala mě. Neměl jsem v úmyslu s ní jakkoliv komunikovat. Rázoval jsem si to rovnou k výtahu. Upírka se však nehodlala nechat jen tak odbýt. Vystřelila z místa, na kterém před okamžikem stála a zatarasila mi cestu. Na pomoc jí okamžitě přispěchali další dva upíři, odění do dokonale padnoucích obleků. Oba měli v uších vysílačky. Ten, co stál nalevo ode mě už informoval ostatní. Brzy se sem přiřítí posily.

"Kdo jste a co si přejete?" zeptala se černovláska tvrdým zvonivým hlasem. Jakoby se okolo mě rozezvučely rolničky. Její hlas mi přišel příliš ostrý. Nepřitažlivý. Zatím nepoužila svůj vnitřní zrak. Měla mě za obyčejného tuctového upíra. Bylo načase ukázat se v pravém světle a předejít tak zbytečným komplikacím. Nehodlal jsem zde ztrácet víc času, než bylo nutné.

Zvedl jsem hlavu a mé oči se spojily s jejími. Zamračil jsem se a výhružně zavrčel. Dal jsem si záležet, aby to bylo dostatečně děsivé. Upírka i upíři strnuli a jejich oči se stáhly pradávnou bázní. Přirozená reakce každého nečistého při setkání s věčným vznešeným.

"Jdu navštívit svého otce. Myslím, že nemusím říkat víc. Jistě je vám jasné, koho mám na mysli. Vím, že je tady. Cítím ho. Tak mě nezdržujte. Nemám čas!" pronesl jsem co nejchladněji to šlo. Neměl jsem ve zvyku být tak povýšený, ale věděl jsem, že tento přístup je v kontaktu s upíry nejúčinnější. A měl jsem opět pravdu. Trojice upírů přede mnou divže nepadla na kolena. Upírce se dokonce hrůzou rozdrkotaly zuby. Cvak cvak cvak. Bylo by to k smíchu, kdybych sem přišel za jiných okolností.

Upíři o krok ustoupili a upírka učinila váhavě totéž. Ten, co před chvílí volal posily znovu promluvil do vysílačky a ten druhý mi přivolal výtah. Dveře se za několik sekund s klasickým cinknutím otevřely a já jsem nastoupil. Kovová stěna se klouzavě uzavřela. Zmáčknul jsem nejvyšší patro, aniž bych uvažoval, kde je otcova kancelář. Bylo to naprosto jasné. Stejně jako já si liboval ve výškách. Trvalo to pouze několik okamžiků a kabina výtahu se houpavě zastavila. Opět se ozvalo to otravné cinknutí a dveře se otevřely. Zástup ozbrojených, černě oděných upírů po mně střelil obezřetnými pohledy. Svaly jim hrály na tělech. Stáli na místě, ale viděl jsem, že byli napnutí jako struny. Stačilo udělat něco, co by je vyprovokovalo a vrhli by se na mě.

S ledovým klidem jsem okolo nich prošel a směřoval k bytelným dubovým dveřím, na kterých bylo zlatým písmem napsáno jméno. Samozřejmě, že nebylo pravé, ale pro anglické občany byl můj otec významným politikem. Vždycky chtěl vládnout. Pro tentokrát si nevím proč vybral post ministra zdravotnictví.

Rozrazil jsem dveře, až obě křídla narazila na zeď, od které odlétly kousky omítky. Můj otec stál na opačném konci místnosti. Dělila nás od sebe bytelná plocha obrovského stolu. Byl ke mně otočený zády a díval se ven z okna, které zabíralo celou délku protější zdi. Ruce měl za zády a dlaněmi si objímal předloktí.

Když jsem vtrhl dovnitř, ani se nepohnul. Postoupil jsem dopředu a obezřetně se zastavil uprostřed místnosti.

"Synu..." promluvil a konečně se ke mně otočil čelem. Jeho hnědé nazrzlé vlasy a sytě modré oči byly stejně dokonalé, jako jsem ho viděl posledně. Vždy si velice potrpěl na perfektním aristokratickém zevnějšku. Dokonale padnoucí obleky, hříšně drahé boty. Avšak dnes tento přepych vyměnil za černý vojenský komplet. Dokonce byl i ozbrojen.

"Co máš v plánu????!" vypálil jsem na něho bez pozdravu.

Zakoulel nesouhlasně očima a zavrtěl hlavou: "Kde jsi nechal své vychování Loghariane." oslovil mě mým pravým jménem, které jsem k smrti nenáviděl.

"Zůstalo tam, kde jsi ty nechal soudnost a rozum, otče." to poslední slovo jsem skoro vyplivl, jak mi hořklo na jazyku.

"Myslím, že bys měl být opatrnější v tom, co říkáš." zasyčel na mě. "Vím, co jsi udělal. Dobře víš, že zavraždit vojenskou skupinu upírů je proti pravidlům. Měl bych tě potrestat. Ale neudělám to, pokud se omluvíš a vrátíš domů."

"Domů?" zasmál jsem se hystericky. "Domů? Myslíš, že tohle je pro mě domov? Já nejsem jako ty. Mně na lidech záleží. Mají svá práva. Nedovolím, abys jim ublížil! Vím, že něco chystáš..."

Můj otec se spokojeně usmál. Nic mi nedokázalo nahnat tolik strachu, jako jeho úsměv. Vždycky, když se takhle tvářil, věděl jsem, že přijde něco strašného.

"Promiň Loghariane, ale myslím, že nemáš pravdu. Víš, vše už začalo. Nejde to zastavit, tak se o to nesnaž a raději se ke mě vrať dřív, než tě zabiji. Tolik staletí jsem se pokoušel navrátit zlatý věk a nyní se mi to konečně podařilo. Díky mému příteli z východu se mi podařilo vynalézt dokonalý lék, se kterým si podmaním celý svět. Pod rouškou zázračného léku jsem lidem implantoval vir. Tento vir je samozřejmě nezabije. Nejsem blázen. Potřebujeme je, ale díky tomuto preparátu jsou do konce svého života mými otroky. Dokážu s nimi manipulovat, aniž by o tom tušili. Jejich těla se pro nás stala ochotnými konzervami. Stačí si je pouze vzít a spotřebovat, ale to není všechno... Ta dokonalost tkví v tom, že tito lidé získají spolehlivou přípravu na to stát se upírem a když se tak stane, jsou mnohem silnější, než ti umolousaní upíři, co byli doposud. Toto je krok do konečného vítězství. Mého vítězství. S těmito armádami silných upírů si postupně podmaním Anglii a potom i celý svět!"

"Věděl jsem, že jsi blázen, ale tohle je naprosté šílenství! Lidé se nesmí dozvědět o naší existenci! Oni si tohle nezaslouží. Nikdy nám neudělali nic špatného. Nechej je na pokoji!"

"Ne!" přiletěla ke mě stručná odpověď.

"Já ti to nedovolím! Zabiji tě, když to bude nutné..." varoval jsem svého otce.

"Hahaha" zasmál se, až se za břicho popadal. "Ty mě chceš zabít? Dobře víš, že to nedokážeš. Ano jsi dostatečně silný. Možná jediný nesmrtelný, který se mi může rovnat, ale nemáš na to dost odvahy. Já jsem tvá jediná rodina. Jsem to poslední, co máš."

"To není pravda. Už to tak není. Nejsi to jediné, co mám!" postavil jsem se mu a zatnul jsem ruce v pěst.

Můj otec si překřížil ruce na prsou a chápavě pokýval hlavou, což mě překvapilo: "Ó ano! Máš pravdu. Máš ještě tu holku, se kterou se poslední dobou taháš... Ale, ale? Jsi překvapený, že to vím? Snad sis nemyslel, že jsem dodržel své slovo a nechal tě být. Takový hlupák přece nejsem. Neustále jsem tě měl na očích a víš ty co? Díky tomu jsem zjistil zajímavé věci... Ta tvá křepelka je ale číslo. To ona je ta škodná v našem revíru. Naštěstí není tak silná a ani chytrá, aby mi jakkoliv zhatila mé plány. No a po dnešním dopoledni až s ní mí muži skončí, už nebude znamenat ona, ani ten její spolek bílých klobouků žádné nebezpečí."

V hlavě mi hučelo a před očima se mi udělala rudá kola. Myslel jsem, že se na místě roztrhám na kusy. Mé nejčernější vize se vyplnily. Přinášel jsem smrt. Byl jsem prokletý.

Můj otec mě spokojeně pozoroval a jeho úsměv mi tavil vnitřnosti.

"Můžeš si vybrat. Ještě tě mohu spasit. Vrať se ke mně a postav se do čela mých vojsk. Ta holka už je ztracená. Zapomeň na ni a zaujmi místo, které ti náleží..."

"NE!!!!!" zasyčel jsem nenávistně a cítil, jak mé tělo prostupuje černočerná nenávist.

"Dobře. Tvé rozhodnutí budu respektovat." odsekl můj otec ledově. "Ale stejně si budeš muset vybrat. Buď ta holka, nebo celý svět. Oba zachránit nedokážeš..."

V centrále panovalo poklidné ráno. V kancelářích v nadzemí se postupně shlukovali všichni zaměstnanci Chace IT Corporation. Dole v podzemí se také sešli téměř všichni členové společnosti. Helen právě vešla na ošetřovnu. V ruce nesla kelímek s horkou kávou a čerstvé croissanty, která koupila kousek od centrály v malém domácím pekařství, které vedla sympatická Francouzka.

"Dobré ráno Jazzi. Na, tady jsem ti přinesla tvé oblíbené kafe a croissanty. Jsou ještě teplé a krásně voní." podala je svému synovi, který seděl na nemocniční posteli.

"Děkuju." způsobně poděkoval a hladově se zakousl do křehkého pečiva.

"Jak se cítíš?" zeptala se a starostlivě se podívala na Jazzovu nohu. Léčila se, ale pořád ještě nevypadala na to, že by se mohl její syn postavit.

"Už to bolí míň. Do dvou dnů budu v pohodě." odvětil Jazz a pořádně si přihnul černého kafe.

"Tak jsem se o tebe bála, když tě přivezli. Nepřežila bych, kdybys skončil tak, jako tvůj otec." Helenin hlas byl bolestný.

Jazz přestal jíst a vzal ruku své matky do svých dlaní. Políbil ji na prsty. Ještě nikdy to neuděl. Helen překvapeně vzhlédla a jejich pohledy se střetly. Nemuseli mluvit, aby pochopili. To, co se stalo bylo pryč.

"Mám tě rád, mami." zašeptal Jazz. Helen vyhrkly slzy. Posadila se na pelest postele a utopila svého syna v drtivém mateřském obětí.

"Taky tě mám ráda synáčku."

Jejich soukromý okamžik jim však narušil jeden z kolegů. Greg. Pracoval jako pomocná síla v krematoriu. Přijel si dnes ráno pro tělo mrtvé Jane.

"Je pryč!!!!!!" řval nepříčetně a jeho oči byly plné šílenství.

"Klid! Co se děje? Kdo je pryč?" snažila se ho uklidnit Helen, aby zjistila, co se stalo a proč je Greg tak bez sebe.

"Ta mrtvá holka! Měl jsem ji odvézt do krematoria, ale když jsem si pro ni šel, márnice byla prázdná a dveře vyražené. Našel jsem několik mrtvých těl. Steve, Martin, Drew, Ralph. Kompletní ochranka je mrtvá..." Greg se sesunul na zem. Helen rychle přiskočila, aby mu pomohla na nohy, ale ruce se jí třásly a strach ovládal její tělo.

Jazz si okamžitě vytrhal z těla hadičky a s bolestným klením se snažil vstát.

"Musíte okamžitě pryč! Já se o to postarám. Musíme zavolat Townsendovi a Summer! Gregu do prdele, vzpamatuj se a přines mi zbraně. Ať se všichni připraví. Jednu novorozenou zvládneme..."

Logan zmizel teprve před několika málo desítkami minut a já cítila takový stesk, že mi skoro nedovoloval myslet na cokoliv jiného než na mého anděla strážného. Daniel stále ještě vyspával v posteli. Vypadal tak nevinně a nešťastně. Ten pohled mě bodl hluboko do srdce. Věděla jsem, jak se asi cítí. Přijít o lásku svého života bylo to nejhorší, co člověka mohlo potkat. Potichoučku jsem se přesunula do koupelny a nechala své tělo regenerovat pod horkým proudem vody. Pak jsem se oblékla do čistého oblečení a vrátila se do pokoje. Bylo tak pozdě, že už vlastně bylo i brzo. Ale mé tělo neneslo žádné známky únavy. Naopak. Měla jsem pocit, jako bych se vznášela. Každý pohyb jsem dělala naprosto lehce a přirozeně. Jako bych se teprve teď probudila z mátožného stavu, který obestíral mou mysl a já se konečně stala celou a dokonalou bytostí.

Opatrně jsem otevřela dveře a proklouzla ven na chodbu. Sešla jsem dolů a vešla do kuchyně. William tady zatím nebyl. Ale mně to nevadilo. Nejsem přece nějaká fajnová princezna, která se o sebe nedokáže sama postarat. Z ledničky jsem si vytáhla mléko a z poličky nad kuchyňskou linkou cereálie. Nasypala jsem si je do bílé misky a zalila je mlékem. S chutí jsem se do nich pustila.

Chroupala jsem asi pět minut, když se do kuchyně přiřítil William a jeho oči zářily nepříčetností. Vypadal hrozně a z nosu mu tekla krev. Snažil se ten proud zastavit kapesníkem, který však rychle měnil barvu z bílé na zářivě rudou.

"Panebože, co se vám stalo Williame?!" zhrozila jsem se a upustila lžíci i s cereáliemi na podlahu. Rychle jsem se zvedla, namočila utěrku do ledové vody a dala ji Williamovi za krk. To by mělo krev zastavit. William sípal a nebyl schopný mluvit. Na okamžik mě zachvátila panika, že má infarkt, ale William mě křečovitě sevřel dlaň a zachraptěl: "Je to tady... Stalo... Stalo se to... Jdou sem..."

"Kdo jde sem? Proboha, co se děje???"

"Zlo.. temnota... zastřou celou krajinu... Spasme svoje duše.."

Jen co tohle William dořekl, do kuchyně vtrhl Townsend. Stejná hrůza v očích. Na ruce měl velkou tržnou ránu a celý byl špinavý od sazí. Jeho oblečení bylo na několika místech ohořelé.

"Okamžitě odtud musíme vypadnout!" zařval nepříčetně a podepřel Williama, aby mu pomohl vstát ze židle, na kterou se před chvílí zřítil.

"Townsende, co se děje?" řvala jsem a pomáhala mu s Williamem.

"Byl jsem v krematoriu. Měli jsme se tam sejít, abychom zpopelnili tu nebohou dívku, ale Greg nejel, a tak jsem se vrátil do centrály, ale ta je celá v plamenech. Snažil jsem se proniknout dovnitř, ale nešlo to. Všichni jsou mrtví..."