Cítila jsem naději
Autorka: Tracy.Hale
26. KAPITOLA - Konec nebo
přechod?
MAYBE
Ležela
jsem na své posteli a přemýšlela nad tím, proč mi tohle život nastolil.
Sny nepřestávaly. Zbláznila jsem se snad? Možná budu muset skončit se
svou kariérou - ani se nedokážu už soustředit na pořádný koncert. Možná
bych neměla na to vše zapomenout, ale ani se s tím nenaučit žít...
"Takhle
to už dál nejde," povzdechl si Jared.
"Hledej
si novou práci... já končím," pronesla jsem. Jen nechápavě zavrtěl
hlavou a oznámil mi, že si jde pro kafe a vezme i mě. Když odešel z mého
bytu, oblékla jsem si džíny a svetřík. Vyšla jsem do chladného
newyorského podzimu. New York se nezměnil - to jen já. Kráčela jsem po
ulici a uvažovala, kam půjdu. Někam kde už nebudu myslet na nic - tam
kde mé sny zmizí. Ale kde takové místo mám hledat? Neexistuje.
"Slečno!" zvolal za mnou mužský hlas. Otočila jsem se. Málem mě přejelo
auto. Měla bych se vzpamatovat. Rychle jsem přešla přes ulici a na muže,
který mě upozornil, jsem jen lehce pokývla hlavou. On přikývl a
pokračoval dál ve své cestě. Potom jsem na druhé straně uviděla kráčet
Jareda s dvěma kafi v ruce. Proč já tam nezůstala? Teď zase budu muset
přecházet. Zamávala jsem na něj a on mi gesto oplatil. Poté se zastavil
a čekal, až přejdu. A tentokrát jsem slyšela více hlasů - nejvíce ovšem
ten Jaredův. Nevím, zřejmě jsem nikoho nevnímala. Do toho se ozývaly
další zvuky jako troubení aut a prudké smyky. Věděla jsem, že stojím na
místě jako přikovaná a jediné na co jsem v tu chvíli myslela, bylo: Umřu
teď...?
ROB
PATTINSON
Dočetl
jsem poslední stránku knihy a po tváři se mi začaly kutálet slzy velké
jako hrachy. Vzpomněl jsem si na všechno. Ty sny nebyly jen sny - to
byla minulost. Čas se vrátil zpátky a Twilight upadl do zapomnění.
Pamatuji si i ten poslední den mé minulosti s Maybe a Edwardem. Chytil
jsem ji za ruku na sedačce a potom se vše rozplynulo, jakoby to ani
neexistovalo. Musím jí to říct. Hned teď. Vstal jsem z křesla, ale můj
manažer mě zadržel.
"Kam
jako jdeš?" vyštěkl na mě.
"Pryč.
Musím ihned za Maybe." Ale on mě zastavil svými svalnatými pažemi. Bylo
to, jako bych narazil do skály.
"Až po
schůzce s novými bodyguardy. Minule jsem je vybral sám a víš, jak to
dopadlo," zamračil se na mě. Podíval jsem se na hodinky. Schůzka měla
být už dvacet minut.
"Stihnu
to," zamumlal jsem a můj manažer mě pustil. Seběhl jsem po schodech a
doslova naskočil do svého auta. V New Yorku byla jako vždy dopravní
zácpa. Sekl jsem se na Times Square. Měl bych si to možná objet jinou
ulicí. Ale na to by bylo moc pozdě - ani odtud už nevyjedu. Vystoupil
jsem tedy z auta a začal utíkat.
K bytě
Maybe to už bylo jen pár bloků. Všiml jsem si skupinky lidí v jedné
čtvrti.Stala se tam nehoda. Všiml jsem si krve. Záchranáři odjížděli s
nosítky přikrytými černou plachtou - další mrtvý člověk. Srdce se mi
divoce rozbušilo. Snad toho někoho neznám. Už jsem byl blízko Maybeina
bytu. Vchodové dveře byly otevřené, takže jsem vyběhl spěšně po schodech
nahoru. Začal jsem zběsile klepat na její dveře, ale odezva žádná.
Beztak usnula nebo je prostě někde pryč. Má toho hodně jako já. Musel
jsem do dveří bouchat opravdu hodně, protože za chvíli se rozletěly a
spadly na zem. Překročil jsem je a vešel do jejího bytu. Prázdný. Kam
sakra odešla? Na stole jsem si všiml diáře. Otevřel jsem ho. Na dnešek
žádné záznamy. Zřejmě šla jen na procházku nebo do obchodu. Počkám na ni
tady. Snad se nebude zlobit kvůli těm dveřím...
"Halo?!" zavolal někdo z chodby. Vstal jsem a přešel k rozbitým dveřím
spadlých na zemi. Stála u nich nějaká starší žena, sousedka.
"Co se
to tady děje?" zeptala se.
"Jen
čekám na Maybe... Nevíte, kam šla? ty dveře se rozletěly," zamumlal
jsem.
"Odešla
před dvaceti minutami..." zašeptala jen a zakroutila nechápavě hlavou.
Přikývl jsem a odešel zpátky dovnitř. Posadil jsem se na Maybeinu postel
a přejel rukama po jejím lemu. Už není čas... Musí se vrátí co nejdříve,
jinak mě můj manažer uškrtí a zaškrtí a nevím co ještě. Uslyšel jsem, že
někdo kráčí po dveřích sem. Zase jsem vstal a šel tomu někomu naproti.
Byl to Jared. V obličeji smrtelný výraz a ruce se mu třásly. Podíval se
na mě.
"Já
tady čekám na Maybe, za ty dveře se omlouvám..." začal jsem, ale on mě
přerušil.
"Nepřijde." Nechápavě jsem se na něj podíval. Zůstala snad někde v
kavárně? Nebo odjela na koncert?
"Proč?"
zeptal jsem se ho. Ruce se mu nepřestávaly třást. Posadil se na zem a z
jeho hrudi se začaly ozývat tiché vzlyky. Tohle není dobré... Něco zlého
se muselo stát.
"Jarede,
mluv!" vykřikl jsem zoufale.
"Tys to neviděl?" zašeptal.
"Co?! Co jsem
měl vidět?!" Zavrtěl hlavou a položil si ji na zem.
"Nehoda... Viděl
jsem ji... Přecházela ulici... Poslední dobou byla jako bez ducha...
Odvezli ji a přikryli tím příšerným černým prostěradlem..." začal mumlat
páté přes deváté. Ale já mu rozuměl moc dobře - to tělo přikryté
plachtou, byla Maybe. Ta krev patřila jí. Projel mi mráz po zádech a
posléze po celém těle. Svezl jsem se na zem k Jaredovi a začal brečet.
Tohle přece nemůže být konec všeho.