Casus Belli

Autorka: Hollis

VIII. kapitola - Prozření

Seděla jsem ve výklenku u okna v knihovně a četla si další s té kopy povinných knih, ale docela mě to bavilo - čtení.

Čekala jsem na Chrise. Měl mi pomoc s esejem do angličtiny, ale přišla jsem brzo, tak jsem si krátila čas.

Snažila jsem se z hlavy vytěsnit bláznivé myšlenky, které mě napadaly, když jsem se příliš ponořila do děje zamilovaného příběhu. Chris byl prostě kamarád, nic víc.

Najednou se přede mně někdo postavil a připravil mě tak o světlo, které dovnitř proudilo oknem. Na stránce knížky, která mi ležela v klíně, se objevila rudá růže. Překvapeně jsem vzhlédla.

„ Ženy jsou jako krásné růže v máji – sotva jen rozkvetou, hned umírají,“ zarecitoval s úsměvem Chris.

Polkla jsem rozhorčená slova, která jsem si přichystala pro zloděje světla a odpověděla: „ Už je to tak a dech se v hrdle úží, při pomyšlení na smrt krásných růží.“ ( * William Shakespeare, Večer tříkrálový )

„ Vidím, že Shakespeara ovládáš dokonale,“ pochválil mě. Sklopila jsem oči. Ano, ze Shakespeara jsem uměla každé slovo. „ Ta růže je pro tebe,“ upozornil mě.

Zvedla jsem kytku a opatrně k ní přičichla. Voněla moc hezky. Všimla jsem si, že je pečlivě zbavená trnů. „ Děkuju,“ usmála jsem se na něj. „ Čím jsem si ji zasloužila?“

Zarazil se. „ Ničím. Chtěl jsem ti jen udělat radost.“

„ Aha,“ hlesla jsem překvapeně. „ Promiň.“

Protočil oči. „ Proč se omlouváš, Emmo? Je to jen kytka.“

Zrudla jsem. „ Promiň,“ zopakovala jsem.

Něco si pro sebe zlostně zamručel, ale nahlas řekl: „ Co čteš?“

„ Pýcha a předsudek,“ informovala jsem ho a knížku zavřela. „ Jdeme pracovat?“ zeptala jsem se, abych nějak zamluvila své rozpaky.

„ Hmmm,“ protáhl a pořád stál přede mnou tak, abych nemohla vstát. „ Co kdybychom to dneska vynechali? Nechceš jít ven? Zblbneš z toho, jestli budeš pořád takhle zavřená.“

Když se takhle zeptal, byla jsem ochotná souhlasit téměř se vším, i kdyby na mě nezkoušel tu svou skvělou taktiku přesvědčivých očí a nestál tak nesnesitelně blízko.

„ Jasně... A kam by to mělo být?“ Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. Betonovým hřbitovem napravo, nebo nalevo... Vždyť je to jedno, všechno je to tu stejný....

„ Nech se překvapit,“ mrkl na mě. „ Vezmu tě na jedno své oblíbené místo.“

„ Je to daleko?“ vyzvídala jsem nadějně.

Povzdechl si. „ Na tom nezáleží.“

Natáhl ruku a ustoupil tak, abych měla dost prostoru vstát. Bylo to na jednu stranu dobře, protože jsem mohla zase trochu smysluplně přemýšlet a na druhou mi to přišlo líto. Většinou se ke mně tak nepřibližoval, udržoval si neměnou vzdálenost, kterou neporušoval. Někdy mě to dohánělo na pokraj šílenství, ovšem teď jsem zjistila, že je to možná lepší. Ne, že by mi to vadilo, spíš naopak... A to bylo zlé, myslím. Dost mě to mátlo.

Váhavě jsem se ho chytila a on mě vytáhl na nohy. Měl strašně ledovou ruku a tvrdou kůži. Chtěla jsem se zeptat, ale pak jsem si to rozmyslela. Byla jsem si jistá, že by mi stejně nic neřekl. Asi ovšem nedokázala skrýt údiv ve tváři, protože mě hned pustil a najednou se zdál strašně zaujatý mozaikou v okně.

Rychle jsem popadla bundu a zvedla svoji tašku s poznámkami, co jsem myslela, že dnes budu potřebovat.

Čekal na mě u dveří s trpitelským výrazem. Vzdychla jsem a trochu zrychlila.

Vzal mi tašku a hodil ji na sedadlo svého auta, které pak zamknul a nechal stát před knihovnou. Postávala jsem na chodníku, pohrávala si mezi prsty s růží a zmateně pozorovala jeho počínání.

„ Tak,“ otočil se zpátky ke mně a strčil si ruce do kapes, „ můžeme jít.“

Přísně jsem se na něj podívala. „ Víš, někdy mě docela děsíš. Nehodláš mě v nějaké tmavé uličce zabít, že ne?“ Vtipkovala jsem, ale jeho to rozzuřilo.

„ O takových věcech se nežertuje, Emmo,“ napomenul mě. „ Dá mi dost práce udržet tě naživu i tak.“ On rozhodně nežertoval, myslel to smrtelně vážně a rozpustilý úsměv mu z tváře nadobro zmizel.

Radši jsem vycouvala a dál to nerozebírala, protože jsem snad ani nechtěla vědět, co přesně jeho slova znamenají a jeho výraz mě opravdu děsil. „ Omlouvám se,“ špitla jsem, „ nemyslela jsem to tak... Teda...“

„ Zapomeň na to, Em,“ zjihl a vrátil se k původní uvolněné náladě, jako když přepnete na televizi kanál. „ Tak pojď.“

Poslušně jsem vedle něj šla prázdnými ulicemi na úplně opačnou stranu města, než jsem chodila obvykle. Tady jsem to neznala.

„ Mlčíš,“ podotkl nespokojeně a zahnul do jedné z těch bočních uliček, které nikam nevedly. Tadyta končila nízkou zídkou z červených cihel a za ní už nic nebylo, vlastně pár metrů od ní začínal les. Připomnělo mi to můj nepovedený vtip o tmavých uličkách a frekvence mého tepu se poněkud zvýšila.

„ Nemám, co říct,“ pokrčila jsem rameny a snažila se znít lhostejně. Nelíbilo se mi tady a bojovala s nutkáním se otočit a utéct.

„ Bojíš se,“ řekl ustaraně. Nebyla to otázka, bylo to suché konstatování. Zastavila jsem se, pevně rozhodnutá nejít dál. Bylo to hloupé a dětinské, ale bylo mi to jedno.

„ Proč jsi mě sem zavedl?“ zeptala jsem se trochu ostřeji, než jsem měla v úmyslu.

„ Jen procházíme,“ uklidňoval mě, „ tudy je to nejkratší.“

Zamračila jsem se a přihouřila oči. „ Tak pojďme jinudy,“ zaprosila jsem.

Vrátil se ke mně a chytil mě za ruku, mírně mi zmáčkl prsty. „ Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo. Věř mi.“

„ Dobře,“ souhlasila jsem po chvíli neochotně. „ Nepouštěj mě.“ Bylo mi už úplně ukradené, proč je jeho ruka tak studená a křečovitě ji stiskla.

Nechala jsem se odvést až k cihlové zídce, kde mě pustil a mrštně vyskočil nahoru. Natáhl ke mně ruku a vytáhl mě za sebou. Mírně jsem zavrávorala, takže mi automaticky obmotal kolem pasu ruku, abych nespadla. Měla jsem pocit, že mnou projel elekritický proud a trochu jsem s sebou cukla.

Všiml si toho a okamžitě ruku spustil a skočil dolů. Nebylo to tak vysoko jako na druhé straně, tak jsem ho napodobila.

Byla jsem ráda, že jsem pryč z té temné uličky a přede mnou byl les. Konečně nějaký kousek přírody! Stýskalo se mi po lesích a po té volnosti, kterou představovaly. Neubránila jsem se úsměvu.

Tentokrát jsem vyrazila první. „ Nikdy bych nevěřila, že takhle blízko města je les!“ vykřikla jsem vesele a rozběhla se k prvním stromům. Přejela jsem rukou po hrubé kůře a rozesmála se.

Ohlédla jsem po Chrisovi, abych s ním mohla sdílet své nadšení. Díval se na mě zase tím pohledem, který mě uváděl do rozpaků. Už dřív jsem ho přistihla, že na mě takhle kouká, když jsem nečekaně zvedla hlavu od učebnice, nebo se chtěla na něco zeptat.

Znejistěla jsem. „ Děje se něco?“

„ Moc ti to sluší, když se směješ,“ prohlásil klidně.

Cítila jsem se mi do obličeje řine krev a sklopila jsem oči. „ Velmi vtipné,“ zabručela jsem, „ půjdeme? Slíbil si mi svoje oblíbené místo,“ připomněla jsem.

„ Jistě,“ přisvědčil a vzápětí už stál u mě, zase mě chytil za ruku a vedl mě za sebou lesem. Šel pomalu, abych mu stačila a pomáhal mi přes padlé stromy. Vypadal, že tady v lese je mu daleko líp než ve městě, stejně jako mě. Vypadal daleko přirozeněji, uvolněněji.

„ Nechceš mi říct, kam to jdeme?“ oslovila jsem ho po několika minutách tiché chůze.

„ Stejně by ti to bylo k ničemu,“ zamítl mě, „ už tam budeme,“ dodal, když jsem se na něj nespokojeně zamračila.

„ Doufám, že to alespoň stojí za to,“ brblala jsem. Koutky úst mu zacukaly, zdálo se, že se mnou nedočkavostí velmi dobře baví.

„ Zavři oči,“ pobídl mě a zastavil uprostřed pěšiny obklopené kolem dokola mořem kapradí.

Skepticky jsem na něj pohlédla. „ Ani náhodou. Nehodlám se přizabít až narazím do nějakého stromu.“

Povzdechl si. „ Nenechám tě narazit do žádného stromu, ani cokoliv jiného, Emmo.“

„ Ne,“ stála jsem si umanutě na svém.

Postavil se přímo přede mně a sklonil se k mému obličeji. „ Emmo, prosím, kvůli mně,“ dýchl mi do tváře, že jsem chvíli zůstala omámeně stát a zírat na něj. Jak to dělá?

„ Ty jsi příšerný,“ postěžovala jsem si a poslušně zavřela oči.

„ Hodná,“ pochválil mě. Moji pravou ruku sevřel v té své a druhou mi položil na kříž. „ Opatrně,“ řekl a pobídl mě.

Kdyby šlo o kohokoliv jiného, asi bych už dávno ztratila trpělivost a vykašlala se na to, ale takhle jsem opatrně natáhla nohu a udělala jeden váhavý krůček. Uklidnilo mě, že se mi pod chodidly objevila zase pevná zem, tak jsem už poněkud klidněji udělala další.

Cítila jsem jeho ruku na svých zádech a jeho prsty, jak se občas pohly na hřbetu mé ruky. Dávala jsem si pozor, abych nezapomněla dýchat a to mě dostatečně zaměstnalo, abych se nezabývala tím, kam mě to vede.

Po čase jsem měla pocit, že světla je nějak víc a zem je nějak rovnější a pevnější.

„ Ne, že by nebylo fajn se takhle po slepu procházet po lese,“ ozvala jsem se, „ ale vážně bych zas ráda viděla, kam šlapu,“ hučela jsem.

„ Claude os, aperi oculos,“ zašeptal mi a zachichotal se.

Nesnášela jsem, když na mě mluvil latinsky, zato on se v tom vyžíval. „ Anglicky, prosím!“ zasyčela jsem naštvaně.

Zastavil se a položil mi ruce na ramena, stál za mnou. „ Zavři pusu a otevři oči,“ pošeptal mi do ucha medovým hlasem, až mi přeběhl po zádech mráz a zašimralo v podbříšku.

Poslechla jsem a brada mi spadla údivem dolů.

Stáli jsme na okraji útesu, který dole končil hlubokou roklí. Byl odsud výhled do dálky na dlouhý pás několika vysokých hor a panenskou divokou přírodu.

„ Páni,“ vydechla jsem, „ to je nádhera.“ Zhluboka jsem se nadechla a nasávala do sebe ten úžasný čerstvý vzduch.

„ Líbí se ti to?“

„ Je to užasné,“ ujistila jsem ho. „ Je to dokonalé!“

Ještě pár minut jsem se nemohla nabažit toho pohledu. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi a začne jásat.

Chris si položil jemně hlavu na mé rameno a ruce přesunul z ramen na břicho. Položila jsem na něj ty své a zády se o něj opřela.

V dokonalém klidu a harmonii jsem takhle stáli hodnou chvíli a dívali se před sebe. Cítila jsem, jak se jeho hruď mírně zvedá, když se nadechoval. Zavřela jsem oči a užívala si ten okamžik.

„ Jsi unavená,“ řekl a prolomil tak to kouzelné ticho.

Otevřela jsem oči. „ Ne, nejsem. Jen jsem se zamyslela.“

Odvedl mě dál od okraje srázu a posadil se na velký plochý kámen. Stáhl mě za sebou. „ Na co myslíš?“ zeptal se zvědavě.

Uchechtla jsem se a řekla pravdu: „ Myslím na to, že bych měla říct něco smysluplného a vůbec nic mě nenapadá. Je tu nádherně. Jsem ráda, že si mě sem vzal. Stýskalo se mi po přírodě.“

„ Jsi první, komu jsem to tu ukázal,“ přiznal se. „ Chodím sem, jen když potřebuju být sám.“

Vyvedlo mě to z míry. „ Měl jsi to ukázat někomu důležitějšímu, než jsem já,“ zamumlala jsem a podívala se do dálky.

Nevesele se zasmál a zavrtěl hlavou. „ Ty jsi to nejdůležitější, co mám.“ Opatrně se dotknul konečkem prstu mé tváře a ruku zase stáhl.

Nevěděla jsem, co na to říct. Nevěřila jsem, že to myslí vážně, ale jeho obličej hořel upřímností. Nevěděla jsem, co si z toho vybrat. „ Taky jsi pro mě důležitý. Jsi můj přítel.“

Podíval se na mě a usmál se. „ Lidé davají slovu přítel různé významy,“ upozornil mě. Napadlo mě, proč řekl lidé... jako kdyby k nim on sám nepatřil.

Zamračila jsem se. Mé nulové zkušenosti s chlapci dělaly pro mě tento rozhovor ještě horším. Nechtěla jsem o něj přijít jenom proto, že bychom se dostali do sporu kvůli hranicím našeho vztahu. Já nebyla ten typ dívky, která by se k němu hodila a myslím, že on to věděl. „ To slovo má přesně takový význam, který mu dáš. Ty víš, jak jsem to myslela.“

„ Vím,“ souhlasil mrzutě, „ ale přál bych si, abys mu dávala přesně ten druhý.“

„ Nechápu tě,“ vzdychla jsem smutně, „ co tím chceš říct, Chrisi?“

Neodpověděl, jen se na mě dlouze zadíval. Vypadal, že bojuje sám se sebou, na poslední chvíli se snaží zvrátit své rozhodnutí. Nakonec se ke mně s rozervaným výrazem naklonil tak blízko, jako ještě nikdy a tiše tak, že jeho rty se téměř pohybovaly na těch mých řekl: „ Já sám nevím. Už se v sobě nevyznám -“

Zničehonic se prudce odtáhl, tak rychle, že jsem ten pohyb ani nezaregistrovala a s očima rozšířenýma hrůzou se díval někam za mně do lesa. Překvapeně jsem zamrkala.

„ Uteč, Emmo,“ poručil mi přidušeným hlasem. Jeho oči zčernaly, viděla jsem, jak z nich žlutá barva rychle mizí a ony tmavnou. Jeho rysy ztvrdly, ztratily veškerou lidskost. Najednou byl hrůzostrašný. „ Uteč!“ vykřikl a vytáhl mě na nohy, opět tak rychle, že jsem to neviděla a stáhl mě za sebe.

Ruce rozpřáhl a přikrčil se. Z hrdla se mu ozývalo hrozivé vrčení, podobné řevu rozzuřené šelmy.

Nechápala jsem to a byla jsem k smrti vyděšená. Viděla jsem jen hradbu stromů, nic víc. Ale pak jsem pochopila.

Z lesa, jeden po druhém, vyšlo několik obrovských netvorů, kteří vzdáleně připomínali vlky. Jen byli daleko strašidelnější a větší.

Bylo jich pět.

Roztáhli se do dlouhé řady a cenili na nás zuby. Pomalými, rozvážnými kroky se přemisťovali a tvořili kolem nás půlkruh.

V prvním šoku jsem nebyla schopná slova, ani pohybu. I kdybych chtěla, nedokázala bych Chrise poslechnout a utéct. Nemělo by to smysl a nenechala bych ho tu.

Ty krvežíznivé bestie se přibližovaly. Jedna z nich pronikavě zavyla a upřela na mě své černé oči.

„ Utíkej!“ zavrčel na mě Chris a ohlédl se na mě přes rameno.

Z hrdla mi unikl zděšený výkřik a upoutala jsem na sebe pozornost vlků, kteří do teď zírali na Chrise, jenž se zdál stejně hrůzostrašný, jako oni sami. Možná horší, protože oni byli zvířata, kdežto on vypadal jako zrůda v lidském těle. On nebyl člověk.

Cenil zuby, hrbil záda a temné oči mu téměř doutnaly. Živě kontrastovaly s jeho sněhobílou pokožkou. Ustoupila jsem o krok dozadu.

Ten vlk, který předtím zavyl, zaryčel a rozběhl se proti nám.

Znovu jsem zděšeně zaječela.

Tohle musela být noční můra! Nebyla to skutečnost. Nemohlo to být skutečné!

A pak zmizel. Neviděla jsem ho. Na vteřinu se všechno rozmazalo a když se všechno kolem mě ustálilo, stála jsem sama na deset metrů daleko od nich všech.

Chris stál před nimi, nejblíž ke mně a proti němu stáli čtyři vlci. Začali na něj útočit a on se pohyboval příliš rychle, abych ho viděla. Štěkali, vrčeli, chňapali po něm dlouhými tesáky, ale nikdy mu neublížili. Vždy, když jsem ho na malý okamžik zahlédla, vypadal v pořádku.

Byla jsem natolik zaujatá pozorováním boje a ochromená strachem o Christophera, že mi vůbec nedošlo, že vlků bylo původně pět. Jeden chyběl!

A zrovna on teď stál proti mně a slabě na mě vrčel. Ne tak, jako ti ostatní na Chrise. Vypadalo to téměř, jako kdyby mi nechtěl ublížit, jen mě vyděsit natolik, abych se nepokoušela o žádné hlouposti.

Začala jsem před ním couvat, už jsem se neodvážila zakřičet. Vždycky to pak bylo ještě horší. Už jsem se nezabývala myšlenkou, kde jsem se to vlastně ocitla a co jsou všichni zač. Jednala jsem pudově. Mou prioritou bylo přežít.

Zakopla jsem o nějaký kámen a spadla po zádech na zem. Strčila jsem pod sebe ruce, abych zmírnila náraz. Bolest v zápěstí mi připomněla, že je to sotva pár dní, co mi z něj sundali sádru.

To zvíře se ke mně dál blížilo. Cítila jsem jeho horký dech na tváři.

Začala jsem pátrat po nějaké zbrani.

Prsty se mi sevřely kolem nějakého klacku. Byla jsem už téměř na úrovni lesa.

Popadla jsem ho a vší silou praštila. Trefila jsem zvíře do levé přední tlapy. Bolestně zaskučelo a probodlo mě ublíženým pohledem. Přinejmenším se alespoň zastavilo.

Nehodlala jsem se své účinné zbraně jen tak vzdát. Praštila jsem ho znovu a ještě jednou, než se větev zlomila a zanechala vlkovi v tlapě velkou třísku, která se zabodla hluboko do kůže. Na pískově hnědém kožichu se mu objevila karmínová krev.

Opět zakňučel a přenesl váhu na druhou z tlap, která byla nezraněná a zastavil se, aby zjistil rozsáhlost zranění. Počínal si příliš inteligentně, na zvíře. Ale bylo mi to ukradené.

Využila jsem toho okamžiku jeho nepozornosti a vyškrábala se na nohy.

Otočila jsem se ke zvířeti zády a utíkala. Vyběhla jsem ale špatným směrem a na poslední chvíli jsem se jen tak tak zastavila před okrajem útesu a nespadla dolů.

Byla jsem v pasti.

Obrátila jsem se a viděla, že se ke mně vlk znovu žene, i když na jednu nohu kulhá a ten pohyb mu viditelně působil velkou bolest.

Zrychleně jsem dýchala a čekala, až na mě skočí. „ Ne!“ zasténala jsem. Já jsem nechtěla takhle umřít! Zrovna teď, když jsem byla šťastná a měla jsem konečně rodinu.

Pomyslela jsem na tátu, kterého jsem ještě pořádně neznala a na Beccu, která mě měla ráda, i když jsem nebyla její dcera, tak se ke mně tak chovala. Na Bena, který se sotva učil mluvit. Na Nicu, svoji první kamarádku a Timmyho, který mě naučil bojovat a nedat si všechno líbit. Ty všechny jsem ještě chtěla vidět a dala bych za to cokoliv.

To tiché slovo mělo větší účinek než křik.

Všechno se zastavilo.

Velký chumel na druhé straně, který se skládal ze čtyř oblud a nelidské kreatury, jenž před pár minutami byla pro mě jedním z nejdražších lidí. Zděšeně mě pozorovali, jak balancuji na okraji skály.

Zvíře přede mnou taky ztuhlo a vyděšeně mě hypnotizovalo tmavýma očima.

Pak udělalo jeden krůček, který ten okamžik klidu zlomil. Aniž bych tomu mohla zabránit, udělala jsem krok dozadu.

Problém byl, že už jsem neměla kam ustoupit. Pode mnou byla hluboká propast. Pevná zem zmizela a já padala dolů do hloubky.

„ Ááááááááá!“ zaječela jsem a naprosto zbytečně zamávala rukama.

Trvalo to jen krátkou chviličku, ani jsem si nestačila uvědomit, že tentokrát opravdu umřu, že už není nikdo, kdo by mě zachránil a i kdyby byl, tak nemá jak.

Byl konec.

Zavřela jsem oči a jen čekala, až se mé tělo rozbije o kameny dole.

Něco mě pevně sevřelo kolem pasu. Ten stisk bolel, musela jsem se podívat, co to je.

Byla to nějaká postava a padala se mnou. Už jsme byli dole. Čekala jsem bolest, ale nepřišla. Ten někdo změnil svou polohu a ladně dopadl na nohy jako kočka a mě držel v náručí.

Omráčeně jsem zírala do Chrisovi úzkostně stažené nestvůrné tváře a snažila se vstřebat myšlenku, že jsem neumřela. Ještě ne.

Dá mi dost práce udržet tě naživu i tak.

Rozhlédl se kolem sebe a vystřelil neskutečnou rychlostí mezi stromy. Jediné, co zůstalo nerozmazané, byl jeho obličej. Chtěla jsem začít křičet, prát se s ním, ale jeho sevření bylo ocelové, nemohla jsem téměř dýchat.

„ Zavři oči!“ poručil mi a ani se na mě nepodíval. Hleděl přímo před sebe a odnášel mě někam pryč.

Poslechla jsem a obličej mu zabořila do hrudi. Vítr mi rval vlasy a bičoval mě ze všech stran. Ta rychlost byla nesnesitelná. Křečovitě jsem se ho držela, abych nespadla, divila jsem se, že jsme už dávno do něčeho nenarazili. Přála jsem si jediné – aby to už skončilo.

Po nekonečně dlouhé době se vítr kolem mě zmírnil, až ustal docela.

Zavládlo hrobové ticho.

Neslyšela jsem ani jeho dech, ani tlukot jeho srdce, i když jsem měla ucho na jeho hrudi, za to to své jsem slyšela dokonale a každý nádech mě bolestivě bodal v plicích, jakoby mi je měl roztrhnout.

„ Otevři oči, Emmo,“ řekl tiše laskavým hlasem. Sevření povolilo.

Otevřela jsem je a zvedla k němu hlavu.

Už zase byl jeho výraz klidný a tvář měla lidskou podobu, oči však zůstaly tmavé. Už jsem mu na to neskočila, věděla jsem, že je to jen maska. Ten Chris na louce, to hrůzostrašné stvoření - to byl on. Tohle byla jen hra. Divadlo pro oči.

Zvedal se mi žaludek.

„ Pusť mě!“ zakřičela jsem a začala do něj mlátit. Akorát jsem si přivodila zbytečnou bolest. Byl mrarově tvrdý a ani to necítil. Ale poslechl mě.

Opatrně, jako kdybych byla neskutečně křehká, mě postavil na nohy a přidržoval mě.

Posledními zbytky sil, co jsem v sobě byla schopná najít, jsem ho odstrčila. Ani to s ním nehnulo, ale pochopil, o co se snažím a pustil mě. Zvedl ruce dlaněmi vzhůru a ustoupil.

Zavrávorala jsem, když jsem ztratila jeho oporu, kolena se mi málem podlomila a zase mi zvedl žaludek. Začala jsem klopýtat, couvat před ním, jako předtím před tím vlkem a nespouštěla jsem ho z očí.

Nedostala jsem se daleko, nevolnost vygradovala a já začala nezadržitelně zvracet.

Zlomila jsem se v pase a padla na kolena, dusivě jsem se dávila a po tvářích mi tekly slzy.

Když jsem byla zase schopná vnímat, ucítila jsem studené ruce na svém čele, jak mi odhrnují vlasy.

„ Moc mě to mrzí, Emmo. Tolik mě to mrzí,“ opakoval stále dokola a vyvolal ve mně velmi silný pocit deja vu.

Emmo, prosím. Otevři oči. Tolik mě to mrzí, neměl jsem odjíždět. Prosím, neumírej....

Vyškrábala jsem se na nohy a vyškubla jsem se jeho starostlivým dlaním. „ Nešahej na mě!“ zaječela jsem hystericky. „ Co jsi zač? Kdo jsi!“ křičela jsem na něj nepříčetně.

Velmi pomalu se postavil, tak abych viděla každou část toho pohybu a udělal krok ke mně. O krok jsem ustoupila a přitiskla se zády ke kmenu stromu. „ Emmo, prosím, nechci ti ublížit. Věř mi!“ Natáhl ruku, aby se mně dotkl. Uhnula jsem.

„ Ne! Nevěřím ti a doufám, že nejsi tak naivní, že si myslíš, že ještě někdy budu!“ řvala jsem jako smyslů zbavená. „ Co jsi!“ opakovala jsem. „ Řekni mi to!“

„ Nemůžu,“ zavrtěl smutně hlavou, „ nemůžu ti to říct. Jsou pravidla.... Nechápeš. Tolik toho nevíš!“

„ Chceš mě zabít?“ zeptala jsem se a sama jsem byla překvapená, jak klidně najednou můj hlas z ní.

„ Ne,“ odpověděl udiveně a podíval se na mě, očima se vpil do těch mých, „ nikdy jsem nechtěl. Copak ty nechápeš? Nedokážu žít - bez tebe.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli jsme zase u té zídky, hned za ní je město. Civilizace. Bezpečí.

Pokud mě donesl sem, nechtěl mě zabít. To mohl udělat někde v lese, kde bych neměla možnost útěku.

Tělem se mi rozléval mrazivý chlad. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem to, čím byl. Nenáviděla jsem ho za to, že mi lhal a zradil mě. Nenáviděla jsem sebe, za to, že mi na něm tolik záleželo, že říct to, mě trhalo uvnitř nakousky: „ Nechci tě už nikdy vidět! Zmiz mi z života!“

Vrhla jsem se k zídce a vyškrábala se na ni. Naposledy jsem se ohlédla a viděla jsem, že stojí pořád na tom stejném místě. Pak jsem skočila dolů a rozběhla se pryč.

Po cestě jsem šlápla na růži, kterou jsem tu upustila před několika hodinami.

Běžela jsem domů a doufala, že tam konečně naleznu bezpečí, ochranu před nepochopitelným. Že pevně vytyčené stěny mého pokoje dají tomuhle dni smysl a řeknou, že vlastně nikdy nebyl.

Hodně jsem padala, ale bylo mi to jedno. Měla jsem strach, že poběží za mnou.

Konečně jsem uviděla otcův dům a ještě přidala.

Hrubě jsem strčila do dveří a vběhla dovnitř. Zabouchla jsem je za sebou a zajistila všechny zámky. Pak jsem na ně dopadla zády a hlasitě oddechovala. Byla jsem v bezpečí, konečně!

… nebo jsem si to alespoň myslela.

Mezi dveřmi do kuchyně se objevil Timmy.

K rameni si tiskl nějaký hadr a po paži mu stékal pramínek krve. Byl do půli těla nahý a na sobě měl jen oškubané tepláky. Obličej měl špinavý a oči zarudlé. Zíral na mě, jako na ducha.

„ Emmo!“ vykřikl, odhodil látku, kterou si přidržoval na levé ruce a rozběhl se ke mně.

Nestačila jsem ani otevřít pusu a už mě mačkal v objetí. Vůbec nic jsem nechápala. Přeskočilo mu? Nebo mě? To bych asi ještě pochopila, bylo vlastně dost pravděpodobné...

„ Co to děláš?“ vyjekla jsem, když jsem popadla dech. Jeho horká náruč byla stejně pevná jako Chrisova ledová. Nemohla jsem téměř dýchat. Byl moc silný.

„ Panebože! Ty žiješ! Myslel jsem... Spadla jsi dolů! Je to tak hluboko!!! Jak ses z toho dostala? On tě chytil? Skočil za tebou!“ hulákal mi do ucha zmateně.

Něco mi došlo a já se opřela rukama do jeho nahé hrudi a snažila se ho odstrčil. Šlo mi to stejně dobře, jako když jsem to zkoušela na Chrisovi a to mě vyděsilo ještě víc.

Nakonec jsem to vzdala a zákeřně ho praštila do zraněné ruky. „ Jak víš, co se stalo!“ zeptala jsem se roztřeseně.

„ Já.... já... totiž,“ začal blekotat a pak výmluvně pohlédl na dlaň, která mu zakrývala ránu.

Zalapala jsem po dechu. Zranila jsem toho vlka na levé tlapě! A Timmy měl na té samé ruce... To není možné!

Spustil ruku a mě se naskytl pohled na jednu z nejšílenějších věcí v mém životě.

Rána se přímo před mýma očima zacelovala, pokrývala se strupem, až z ní zbyla jen jizva, která začala blednout.

„ Emmo -,“ začal a natáhl se ke mně, aby mě uklidnil.

„ Né!“ zaječela jsem hystericky.

Vrazila jsem do něj a vyběhla nahoru k sobě do pokoje, kde jsem se zamkla.

Přitiskla jsem se zády ke dveřím jako předtím v přízemí a sjela jsem po nich k zemi. Obličej jsem si složila do dlaní a rozbrečela jsem. Myslím, že jsem dostala hysterický záchvat.

„ Kde jsem se to proboha ocitla! Pomoc! Pomoc!“ mumlala jsem bezmocně a zarývala nehty do koberce. Celé mé tělo se neovladatelně třáslo...