Obrátila jsem se na
posteli a podívala se na Demetriho. „Vypnul bys prosím to svinstvo,
kterému říkáš hudba? Musím dělat úkoly.“
„Myslel jsem, že ti hudba
nevadí,“ řekl. „Jak se ti může nelíbit italská opera?“
„Hudba mi opravdu nevadí.
Tohle je tupé pištění. Vypni. To.“ Věděla jsem, proč to dělá.
Využívá toho, že může poslouchat hudbu, když jsem u toho i já, bez
toho, abych se složila. Teď, když jsem měla Edwarda zpátky, byla
jsem znovu normální. Pomalu jsem ubírala dávky antidepresiv a znovu
jsem poslouchala hudbu.
Vypnul stereo a já jsem
na svém nočním stolku uslyšela tichý zvuk. Aniž bych se tam
podívala, sáhla jsem za sebe, popadla svůj vibrující telefon a
přiložila si ho k uchu.
„Tady Bella,“ řekla jsem.
„Ach, takže jsi
v pořádku,“ ozval se můj oblíbený hlas. Přestala jsem dýchat. Proč
mě prostě nenechá na pokoji?
„Ano, jsem naprosto
v pořádku. Nejsi tak děsivý, ani tak silný, jak si myslíš. Nebojím
se tě.“ Demetri mě pozoroval se zvláštním výrazem v tváři.
„Ach, nejdražší Bello, já
ti nechci ublížit… Alespoň ne trvale. Představ si, jak mě potěšilo,
když jsem našel nový způsob, jak tě zranit bez toho, abych se dotkl
jediného vlásku na tvé hlavě.“
Cítila jsem, jak mi
vzteky ztmavly oči. Demetri teď seděl vedle mě na posteli. „O čem to
mluvíš, Nathane?“ Demetri zavrčel.
„Ale, o tvé nové rodině,
přece!“ odpověděl žoviálně. „Je mi jasné, že by bylo naprosté
bláznovství zkusit si něco na tvé přátele ve Volterře, ale Cullenovi
nejsou ani zdaleka tak chránění.“
„Zatraceně, Nathane,
poslouchej mě. Pokud někomu z nich ublížíš, zabiju tě. Nevšímala
jsem si toho, snažila jsem se tuhle tvou obsesi ignorovat. Ale už to
není hra. Necháš Cullenovi na pokoji.“
„Nemysli si, že máš na mě
nějaký vliv, Isabello. Udělám, co se mi zachce, a myslím, že začnu
s tím největším Cullenem. Odstraním nejdřív toho nejsilnějšího. Co
si o tom myslíš?“ Zavěsil, než jsem stihla odpovědět. Ihned mi
došlo, kdo jednoznačně byl tím největším Cullenem.
Hodila jsem svůj mobil
Demetrimu a běžela do šatny, kde jsem popadla kabelku, ve které jsem
měla schovaných pár zbraní. „Zavolej Cullenovým a řekni jim, aby
zůstali doma a pohromadě, dokud se tam nedostaneme. Řekni jim, aby
hlídali Emmetta,“ instruovala jsem ho.
Vyběhli jsme ze dveří a
on mezitím vytáčel.
…
Můj Spyder se skřípotem
zastavil před jejich domem a já jsem řekla Demetrimu, aby šel
dovnitř. Chvíli se se mnou hádal, ale nakonec mě poslechl. Jakmile
za sebou zavřel dveře, otočila jsem se k lesu obklopujícímu jejich
dům.
„Dobře, Nathane, kde
jsi?“ zakřičela jsem mezi stromy. Žádná odpověď. „Dělej, přece nejsi
tak hloupý. Ve chvíli, kdy jsi to řekl do telefonu, jsi věděl, že
sem hned přiběhnu! Nemohl jsi být odsud daleko.“
Vítr zavál mým směrem a
spolu s ním se ke mně dostal i jeho pach. Otočila jsem se doleva a
stromy kus ode mě se třásly. „Ty se schováváš na stromě? Co jsi zač,
opice? Slez dolů.“
Přistál na nohou a
přikrčil se jako lev. Potom se narovnal a vyšel zpod stromů,
zastavil se jenom pár yardů ode mě. Uklonil se.
„Isabello, je mi
potěšením tě vidět, jako vždy,“ řekl klidně. Protočila jsem oči.
„Přála bych si, abych
mohla říct to samé. Ale to, že tě vidím, je otravné.“
„Nemáš proč být drzá,“
řekl blahosklonně.
„Ach, mám spoustu důvodů
být drzá,“ odsekla jsem.
Slyšela jsem zevnitř
z domu hádku. Někdo šel směrem ke dveřím. Udělala jsem chybu, když
jsem se podívala na dveře, když se otevřely, a okamžitě jsem byla na
zemi, uvězněná pod Nathanem.
Moje oči se setkaly
s Edwardovými a já jsem natáhla ruku, abych mu řekla, že má stát.
Ale než jsem stihla promluvit, Edward ztuhl na místě. Nedokázal se
dostat ven z verandy. Jako kdyby okolo domu byla neviditelná
bariéra.
„Co to děláš?“ zeptala
jsem se. Nathan se nade mnou rozesmál.
„To ne já, lásko. Věřím,
že je to tvoje práce. Tak moc je chceš chránit, že ti teď nemohou
přijít na pomoc.“
Chytil mě za obě zápěstí
a přišpendlil mi ruce nad hlavou, přičemž je natáhl tak daleko, kam
dosáhl. Slyšela jsem Demetriho a Cullenovi křičet.
„Teď tě držím a zamýšlím
si s tebou užít nějakou zábavu,“ zašeptal mi chraptivě do ucha a do
tváře mi zavál jeho chladný dech.
Moje srdce strachy
zrychlilo, a přestože stále bilo pomaleji než lidské, Nathan se
zašklebil.
„Bello! Bello, zatraceně,
co se to děje?!“ Bylo těžké rozeznat jednotlivé hlasy, které na mě
křičely, ale byla jsem si jistá, že tohle byl Edward.
Ignorovala jsem Nathanovy
rty, teď přitisknuté k mému krku, a jeho hnusný jazyk si hledal
cestu po mé kůži. Nemůžu to Edwardovi udělat. Nemůžu ho nutit tam
stát, zatímco si se mnou Nathan dělá, co chce. Ale zároveň jsem
nedokázala uvolnit tu zvláštní sílu, která ho držela na verandě a
riskovat tak, že mu Nathan ublíží.
A tak jsem se místo toho
soustředila na to, abych si Nathana udržela od těla – stejně jako
jsem se soustředila na to, abych udržela Edwarda a zbytek jeho
rodiny v bezpečí – a otočila jsem své dlaně směrem na něho.
Efekt byl okamžitý a já
jsem se musela rozesmát. Nathan odletěl pryč, jako kdybych ho
odhodila jako hadrovou panenku.
„To bylo úžasné!“
vykřikla jsem mezi dvěma záchvaty smíchu. Spustila jsem obě ruce
zase dolů. Ale Edward stále zůstal na verandě. Na jeho tváři byl
zvláštní výraz, něco mezi podrážděním a obavou.
„Myslíš, že mě teď pustíš
k sobě?“ zeptal se popuzeně. Jenom jsem si ho představila s rukama
v bok, jak podupává jednou nohou, a musela jsem se znovu rozesmát.
Mezitím jsem mávla rukou a uvolnila ho.
Edwardovy ruce se pevně
ovinuly kolem mých ramen a přitiskl si mě na hruď. Vydechl úlevou a
ponořil obličej do mých vlasů.
„Tohle už nikdy, nikdy
nedělej,“ pokáral mě. „Mohl tě zabít.“
„Já jsem ale nedokázala
zůstat vážná. „Ale viděl jsi, jak odletěl? To bylo úžasné! Nikdy
dřív jsem to neudělala. Bylo o dokonalé!“
Rozhlédla jsem se a
všimla si, že Nathan utekl. Podívala jsem se zpátky na Cullenovi a
na Demetriho a všimla si, že jeden chybí. Okamžitě jsem zvážněla.
„Moment… kde je Emmett?“
