5. - Aspirant na otce
Matně jsem si byla
vědomá svého okolí. Všechno se topilo v mlze. Jediné, o čem jsem si
byla jistá, že je pravdivé, byla studená ruka v mé. Někdo na mě
mluvil.
„Neboj se, Isabello,
miláčku. Budeš v pořádku. Slibuju. Budeš v pořádku,“ mumlal.
„Dostala jsem je?“
zeptala jsem se slabým hlasem.
„Ano, miláčku, dostala
jsi je. Všichni zlí upíři v Olympii jsou mrtví. Vedla sis výborně,“
řekl jemně. Jeho slova mě uklidňovala.
Tahle chvíle mi
připadala povědomá. Můj zrak se rychle ztrácel. Na povrch vyplula
vzpomínka, jak mě Edward, Carlisle a Alice našli po Jamesově útoku.
Tenhle případ byl úplně stejný, jenom tu nebyl můj anděl.
***
„Pořád nechápu, jak je
tohle možné.“ Ano, tady je můj anděl. „Upíři nemohou být
v bezvědomí. A ona by navíc měla být o moc silnější, ne?“
„Vážně, Cullene“ –
tohle musel být Demetri – „ty to vážně vůbec nechápeš? Stregoni
benefici je napůl člověk. Ano, je nesmrtelná, ale může být zabita
úplně stejně jako každý jiný člověk. Její kůže není tak tvrdá a její
orgány pořád fungují.“
„Demetri, nemohu
uvěřit, že jsi vůbec dopustil, aby se jí něco takového stalo.“
Sakra, to byl Arův hlas. „Říkal jsem ti, abys na ni dával pozor.“
Povzdechla jsem si.
„Aro, co tu děláš?“
„Jsi v nemocnici, Bello,
kde jinde bych měl být?“ Otevřela jsem oči a uviděla, že můj pokoj
je plný návštěvníků. Edward seděl na židli vedle mé postele a ve
svých rukou svíral moji. Což samozřejmě přineslo bolestivé vzpomínky
a já zasténala.
„Co se děje?“ zeptal se
horečně Demetri. „Mám zavolat Carlislea?“ Nespouštěla jsem oči
z Edwarda a Demetri mi porozuměl. „Nedotýkej se jí, Cullene,“
vyprskl. Edward překvapeně pustil mou ruku. Protáhla jsem si prsty a
potom zaťala ruku v pěst. Zkusila jsem to samé udělat i s tou
druhou, ale nešlo to. Nejdřív jsem se lekla, ale když jsem se na ni
podívala, zjistila jsem, že je stále ještě v sádře.
„Co se stalo, Demetri?“
zeptala jsem se.
„Nathan. Ale dostali
jsme všechny novorozené. Přísahám, že jsem nevěděl, že Nathan je ve
městě. Příště, až toho parchanta uvidím, vážně ho zabiju,“ zavrčel.
„Jak se sakra dozvěděl,
že jsem v Olympii? To mě tam vystopoval, nebo co?“
Demetri si pohrdavě
odfrkl. „Sledoval bude lepší výraz, amore.“ Zřetelně jsem
slyšela Edwarda zavrčet. Amore byla přezdívka, kterou mě Demetri
oslovoval, znamená to italsky lásko. „Vždyť víš, jak je tebou
absolutně posedlý.“
„Ach ano,“ vzpomněla
jsem si. „Jeho dramatická vyznání lásky.“
„Velmi ho rozrušilo,
když ses mu vysmála,“ odpověděl Demetri.
„Ano, myslím že to je
důvod, proč mě tolik chce zabít. Tak moc mě miluje, že mě chce
zabít.“ Otřásla jsem se. „Myslím, že to dává smysl, v určitém
pokrouceném směru.“
Edward si odkašlal.
Podívali jsme se na něj. „Kdo je Nathan?“ zeptal se.
„Jeden opravdu otravný
upír, který je do Isabelly bláznivě zamilovaný,“ odpověděl Demetri a
ušklíbl se. „Vypadá to, že je opravdu přitahuje, že?“ řekl. Edward
ztuhl. Demetri se otočil zpátky na mě. „Nathan je číslo kolik… pět?
Šest?“
„Technicky vzato je
číslo dvě, ale je jeden ze sedmi,“ opravila jsem ho nepřítomně.
Koutkem oka jsem viděla, jak na mě Edward šokovaně zírá. „Byl to
Felix, Nathan, Jeremy, ten člen gardy, Ryan, Cameron a potom
Charles.“
„A co Mason?“
provokoval Demetri.
„Ten se nepočítá,“
řekla jsem. „Byl to člověk. Myslela jsem, že mluvíme jenom o
upírech. Kdybychom chtěli počítat i lidi, vždycky můžeme říct la
tua cantante.“
Jeho oči ztemněly.
„Zachránila jsi mu život jenom tím, že jsi mě od něho držela dál, a
on to věděl. Ten se nepočítá. Nemyslím, že byl do tebe zamilovaný,
byl jenom vděčný.“
Přikývla jsem a
zamyšleně se na něj podívala. „Jestli ti to ulehčí spaní,“ řekla
jsem. Ale když jsem se nad tím zamyslela, dodala jsem: „Víš jak to
myslím.“ Rozhlédla jsem se po pokoji. „Kdy můžu odejít?“ zeptala
jsem se.
„Neodejdeš, dokud ti to
Carlisle nedovolí,“ řekl Aro přísně.
„Ano, tati,“ zamumlala
jsem temně a způsobila tím, že se všichni kolem rozesmáli. A jako na
zavolanou se otevřely dveře a v nich stál Carlisle. Prosebně jsem se
na něj podívala. „Prosím, řekni tady tomu pánovi, který by tak moc
chtěl být mým otcem, že můžu jít domů.“
„Můžeš jít zítra,“
odpověděl a jeho tón nepřipouštěl žádné námitky.
Povzdechla jsem si.
„Ale už jsem spala dost dlouho. Nebudu mít co dělat!“
„Myslím, že Nathan by
na pár věcí přišel,“ napověděl mi Demetri.
„Nezapomněl jsi
náhodou, že Nathan je ten hlavní důvod, proč jsem vůbec tady?“
odsekla jsem. Demetri jenom pokrčil rameny. „Demetri, já tě miluju,“
řekla jsem a znělo to, jako kdybych byla malé dítě. A znovu jsem
slyšela Edwarda zavrčet. Co má sakra za problém?
Demetri se jenom
zasmál. „Co chceš, Isabello?“
„Přinesl bys mi prosím,
prosím můj laptop?“ zeptala jsem se. Přikývl a otočil se k odchodu.
„A řekni Angele, že jsem tady,“ dodala jsem. Znovu přikývl a odešel.
Podívala jsem se na
stolek vedle mé postele a natáhla se pro telefon, který na něm
ležel. Carlisle ani Edward nic neříkali. Rychle jsem vytočila
Jacobovo číslo.
„Billy,“ řekla jsem
rychle. „Dobře, neopovaž se mi teď zavěsit. Musím mluvit s Jacobem…
nebo se Samem. Potřebuji mluvit s jedním z nich,“ vysvětlila jsem.
„Je mi líto, Bello,“
řekl Billy, přestože jsem věděla, že mu to líto rozhodně není. „Jake
teď nemůže.“
„Je mi docela jedno, že
Jake nemůže. Život mého otce je v nebezpečí a smečka s tím něco
udělá.“
„Charlie?“ opakoval
Billy vyděšeně. „Co je?“
„V Olympii mě napadl
jeden upír. Ví o mě všechno a mě se nelíbí, že je ve stejném státu
jako Charlie. Cullenovi nejsou ve Forks, takže se vykašlete na
smlouvu. Chci, aby někdo chránil Charlieho.“
„Řeknu to Jakobovi,“
řekl Billy vážně. „Charliemu se nic nestane, o to se postaráme.“
„Děkuji, Billy,“
odpověděla jsem a odložila telefon. Rozhlédla jsem se a viděla, že
Carlisle někam zmizel a nechal nás tu s Edwardem o samotě. Podívala
jsem se na něj, nespouštěl ze mě oči.
„Je mi to líto,“
vydechla jsem a podívala se stranou.
Edward
Byl jsem v šoku. Jí
je to líto? Co by jí proboha mělo být líto? „Co?“ zeptal jsem se
zmateně. Zíral jsem na ni a v duchu ji prosil, aby se na mě
podívala, ale neudělala to. Její oči byly stále přilepené k podlaze.
„Neměla bych tu být.
Promiň. Vím, že ses ode mě chtěl dostat pryč,“ řekla a několikrát se
jí při tom zlomil hlas. Ale ne, ona pořád věřila… Podívala se na mě.
„Ale musíš vědět,“ řekla prosebně, „že jsem neměla ani tušení, kde
jste, Edwarde. Já… já jsem vás nesledovala, přísahám.“
Otevřel jsem pusu,
abych něco řekl, ale ona pokračovala. „Až se Aro vrátí, promluvím si
s ním o přeložení. Mohla bych jít na univerzitu ve Farfieldu.“
„Bello! Bello,
přestaň,“ přerušil jsem ji. Ničilo mě poslouchat, jak se pořád
obviňuje. Natáhl jsem se a chytil ji za ruce. „Lhal jsem, víš? Lhal
jsem! Tolik mě mrzí, že jsem tě opustil. Myslel jsem –“ hlas se mi
zlomil. „Myslel jsem, že ti beze mě bude líp. Byl to hotový nesmysl,
když jsem ti řekl, že tě nemiluju. Byla to lež. Chtěl jsem, abys na
mě zapomněla.“ Čekal jsem, že se zatváří nedůvěřivě.
Mlčení trvalo víc než
čtyři hodiny, ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Seděli jsme
v nepříjemném tichu, dokud jsme na chodbě neslyšeli zvýšené hlasy.
Potom se rozlétly dveře a v nich stál Charlie v patách s Jacobem a
Carlislem. Jacob se na Bellu omluvně podíval.
Nedokážu uvěřit, že
má vůbec nervy na to se tu objevit. Charlie mě provrtával
pohledem.
„Bello, mohla bys mi
prosím tě vysvětlit, proč jsi cítila tu potřebu požádat hochy z La
Push, aby mě hlídali?“
„Někdo po mě jde, tati.
Prostě jsem nechtěla, abys byl v nebezpečí,“ odpověděla jednoduše a
nespouštěla oči z Jacoba.
Charlie jí zamával
rukou před obličejem, aby se na něj podívala. „Jsem policejní šéf a
ty se o mě bojíš?“
„Um… Ano.“ Charlie
otevřel pusu, aby protestoval, ale ona pokračovala. „A než to
řekneš, já jsem v naprostém bezpečí tam, kde jsem. Mám Demetriho.“
Ano, to je pravda.
Demetri. Mám ho rád. Bolelo mě, že Charlieho okamžitě uklidnilo,
že je tu Demetri. Ale co tu dělá on? Na chvíli mě to zmátlo.
Ale potom jsem zjistil, že myslí na mě.
„Co tu dělá?“ zeptal se
Charlie.
Bella se hned začala
bránit. „Nevěděla jsem, že tu je, tati, přísahám. Dělala jsem
v nemocnici, když jsem narazila na Carlislea. Nehledala jsem
je tu.“
„To ale pořád
nevysvětluje, proč je tady,“ zavrčel Charlie. Nebo alespoň do
té míry, jak může člověk zavrčet.
„Vážně nevím, proč tu
je, tati,“ povzdechla si Bella. „Proč se ho nezeptáš?“
Podíval jsem se na ni.
Věděla, jak moc mě Charlie nenávidí. Ten mě vyčkávavě pozoroval.
„Carlislemu uklouzlo,
že je v nemocnici. Chtěl jsem se jen ujistit, že je v pořádku.“
„Proč se vůbec staráš?“
vyprskl Charlie vztekle. Alespoň že je zraněná jenom fyzicky.
A potom jeho mysl naplnily vzpomínky.
„Mám ji!“ volal Sam
Uley, zatímco nesl Bellu lesem. Její tvář byla sinalá. Pod jejíma
očima byly temné kruhy a byla celá promočená. Byla tak bledá… víc
než já.
„Je zraněná? Co se
stalo?“ ptal se Mike.
„Ne, myslím, že není
zraněná,“ odpověděl Sam. „Jenom pořád opakuje ‚Je pryč‘.“
„Bello, holčičko,
nestalo se ti nic?“
V očích se jí
zablesklo poznání. „Charlie?“ Její hlas byl slabý, téměř
neslyšitelný.
„Jsem u tebe,
děťátko.“
Sam ji podal
Charliemu.
„Když jsi se
nevrátila, volal jsem ke Cullenovým, ale nikdo to nebral,“ řekl
Charlie. „Tak jsem zavolal do nemocnice a doktor Gerandy mi řekl, že
Carlisle odjel.“
„Kam jeli?“
zamumlala Bella nešťastně.
Charlie na ni chvíli
šokovaně zíral. „Edward ti to neřekl?“
Bylo bolestivé
sledovat, jak sebou cukla při zvuku mého jména. Dýchala rychle a
mělce.
„Carlisle vzal místo
v jedné velké nemocnici v Los Angeles. Myslím, že mu nabídli pěknou
sumu.“
Podle Bellina výrazu
jsem poznal, že mu nevěřila ani slovo. Nikdy bychom nejeli do
slunného LA.
„Chtěl bych vědět,
jestli tě Edward nechal samotnou tam v lesích,“ řekl Charlie, jeho
hlas napjatý, jak se snažil kontrolovat zlost na mě.
Bella rychle
zavrtěla hlavou. Znovu sebou škubla, když slyšela mé jméno. „Byla to
moje chyba. Nechal mě na dohled od domu, hned na pěšině… Ale já jsem
chtěla jít za ním.“
Charlie stál u okna
a pozoroval Bellu, která seděla ve svém náklaďáčku. Chvíli se vůbec
nehýbala, jenom netečně zírala ven. Najednou se její hlava prudce
otočila k palubní desce. Potom za něco vztekle zatáhla a za chvíli
vylezla z auta, práskla za sebou dveřmi a vběhla do domu.
Potom se vrátila ven
do toho prudkého deště s krabicí v rukou. Potom vzala šroubovák a
kladivo a začala do něčeho mlátit.
Společně s Charliem
jsem sebou cukl, když vytáhla ven téměř zničené rádio; to, které jí
tam Emmett v den jejích narozenin.
Charlie a Renée byli
v Bellině pokoji, měli venku kufry a házeli do nich oblečení. Bylo
slyšet, jak se dole zabouchly dveře a potom Belliny kroky na
schodech. Dveře do jejího pokoje se otevřely a ona v šoku zírala na
své rodiče.
„Mami? Co tu děláš?“
Její hlas byl ponurý, byla tam jenom malá stopa zvědavosti. „Moment,
co to děláte?“
„Vracíš se se svou
matkou na Floridu, Bello,“ řekl Charlie. Bella začala křičet. Potom
popadla kufr, který do té doby držela její matka a vysypala všechno
oblečení, které v něm bylo, na podlahu.
„Já nikam nepojedu!“
křičela.
„Bello, holčičko,
potřebuješ pomoc. Tohle není zdravé. Potřebuješ doktora!“
argumentoval Charlie.
„Já nikam nejedu!“
křičela. „Nikam!“
Charlieho pěst
dopadla na stůl, Bella se lekla. „Bello, oba víme, co se tu opravdu
děje, a není to dobré.“ Charlie se odmlčel a zhluboka se nadechl.
„Už jsou to měsíce. Žádný telefonát, žádný dopis, žádný kontakt.
Nemůžeš na něho pořád čekat.“
Belliny oči
ztemněly, když se na něj podívala. „Já na nic nečekám. Nic
neočekávám,“ odpověděla monotónně.
„Ne, prosím, ne!“
slyšel jsem Bellu křičet. Charlie se rychle zvedl z postele a běžel
k jejímu pokoji. Tiše otevřel dveře a viděl, že Bella leží ve své
posteli a spí. Ale nespala klidně. Házela sebou a pořád se
převalovala. „Edwarde, prosím. Neodcházej… Ne.“ Její hlas se změnil
ve vzlyky. Charlie smutně zavřel dveře a vrátil se do obýváku.
„Cullene!“ zvýšil
Charlie hlas a zamával mi rukou před obličejem. Vytrhl jsem se
z přemýšlení a rychle jsem se na něho podíval.
„Zajímá mě to,
Charlie,“ řekl jsem tiše. „Víc než si dokážete představit. To, že
jsem odešel, byla ta největší chyba, kterou jsem kdy udělal.“
Zní to tak… upřímně.
Věděl jsem, že upřímnost v mém hlase téměř nenechávala prostor
k pochybám. Ale jako vždycky, Jacob Black dokázal, že se mýlím.
Jasně, to říká teď,
když je Bella silná. Najednou je pro něho dost dobrá, když je upír.
No, něco jako upír. Dřív za to nestála; nechtěl ji, když byla
člověk. Já jsem ji chtěl.
Ohlédl jsem se na něho.
Když zjistil, že poslouchám jeho myšlenky, vzpomněl si, jak za ním
Bella přišla s motorkami.
Stála mezi dveřmi a
nutila se do úsměvu. Její oči byly prázdné. Vypadala hrozně.
„Bello!“ řekl
nadšeně, přestože ho, když ji viděl, zachvátily obavy. Sakra, vypadá
tak nešťastně, pomyslel si.
Přikrčil jsem se a
Jacob se zasmál. „To je zvláštní,“ řekl suše. „Tebe to opravdu
zajímá, viď?“
„Nemáš ani ponětí,“
odpověděl jsem.
Co tu dělá?
Otočil jsem se a ve dveřích jsem uviděl Angelu, Bena a Mika.
„Carlisle,“ ozvala se
Bella. „Můžu prosím vylézt z postele?“
Zamyslel se. „Neměla
bys… ale myslím, že to bude v pořádku.“
Podívala se na mě.
„Můžeme si promluvit?“
Přikývl jsem a postavil
se, abych mohl jít za ní ven.