4. - Zvládání vzteku
„Můžu jít sama,“ vztekala jsem se.
„Nemůžeš jít dovnitř. Riskuješ svou sebekontrolu!“
Jenom pokrčil rameny. „Pokud náhodou zázračně nenarazím na svou
la tua cantante, bude to v pořádku.“ Vedl mě na pohotovost.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala se sestra a prohlížela si Demetriho.
„Zlomila si ruku,“ odpověděl a ukázal na mě, zatímco se stále snažil
potlačit smích.
„Páni, to bude vážné,“ prohlásila sestra. „Doktore Cullene!“
Cítila jsem, jak Demetri vedle mě ztuhl. „Cullen?“ sykl.
„Musíš jít,“ řekla jsem rychle. „Je Arův dobrý přítel, pozná tě.“
Odmítl. „Co tady dělají Cullenovi?“ zeptal se a zatvářil se
znechuceně.
„Nevím,“ zašeptala jsem, ale než jsem mohla pokračovat, stál před
námi Carlisle. Prohlédl si mou ruku.
„Co jsi dělala tentokrát?“
„Zkusila jsem ho praštit, zamračila jsem se a podívala se na
Demetriho. „Ale uhnul. A pan pěst poznal pana zeď. Je zlomená.“
Vypadalo to, že si Carlisle Demetriho do té doby nevšiml. Otočil se
na něj a na jeho tváři byl zřetelný obrovský šok.
„Vidíš,“ sykla jsem na Demetriho. „Říkala jsem, že tě pozná.“
„Pojďme někam, kde není tolik lidí,“ navrhl Demetri zdvořile a mě
ignoroval. Carlisle přikývl a gestem nám naznačil, abychom ho
následovali. Dovedl nás do jednoho nemocničního pokoje a pomohl mi
na jednu z postelí, než se pustil do ošetřování mé ruky.
„Proč jste tady?“ chtěl vědět Demetri.
„Mohl bych se vás ptát na to samé,“ odpověděl Carlisle stejným
tónem. „Do Itálie je to odsud pěkný kousek.“
„Chodím na Aljašskou univerzitu,“ odpověděl Demetri jednoduše.
„Proč?“ zeptal se Carlisle, přestože vypadal, že odpověď už zná.
„Protože sem chodí Isabella,“ zněla Demetriho odpověď.
Carlisle se otočil tváří ke mně, ve tváři výraz čirého vzteku. Nikdy
jsem ho neviděla takhle naštvaného. „Takže jsem měl pravdu!“ obvinil
mě. „Milovala jsi Edwarda vůbec někdy, Bello?“ Rozklepala jsem se,
když vyslovil jeho jméno. „Nebo to byla jenom otázka moci? Ve
chvíli, kdy Edward odešel, prostě jsi šla do Itálie, aby sis našla
na hraní jiného upíra?“
Když to dořekl, měla jsem už tvář celou pokrytou slzami. Demetri se
posunul, stál teď vedle mě, ruku na mém rameni ve snaze mě uklidnit,
a provrtával Carlislea nepříjemným pohledem.
„Edward mě nemiloval!“ vykřikla jsem. „Nechce mě, nemiluje mě! A
přestaň dělat, že to je všechno moje chyba!“
Carlisle nic neříkal, znovu vypadal, jako že ho moje slova zmátla.
„Už to bude?“ zeptala jsem se tiše.
„Ano, můžeš jít.“
Seskočila jsem z postele a otočila se na Demetriho. „Zavolej Arovi.
Ať mě přeloží.“
„Bello, ne,“ odporoval Demetri. „Nemůžeš je nechat, aby tě odsud jen
tak vyhnali.“ Zpražila jsem ho rozhodným pohledem. „A navíc, stejně
je neuvidíš často. A jestli ano, nakopu mu zadek. Odteď se od tebe
nehnu ani na krok.“
„Ale ano, hneš.“
„Aha? A ty mi v tom zabráníš?“ Podívala jsem se na něj. „Dobře,
chápu. Máš pravdu.“
Otočila jsem se na Carlislea. „Bylo hezké tě znovu vidět, Carlisle,“
řekla jsem zdvořile.
***
Od té doby jsme s Demetrim moc o Cullenových nemluvili. Prostě jsme
pokračovali v práci, jako kdyby se nic nestalo, jako kdybych
Carlislea nikdy neviděla. Až jsem jednoho dne přišla z práce a
Demetri nebyl doma.
Podívala jsem se na hodiny; za pár hodin jsme odlétali do Olympie.
Hodila jsem nějaké své oblečení do tašky, přidala ještě nějaké pro
něj a obě tašky odnesla do auta. Potřebovala jsem se rychle dostat
na letiště, ale ze všeho nejdřív jsem musela najít Demetriho.
A ještě ke všemu jsem vůbec netušila, kde bych ho měla hledat.
Najela jsem na dálnici a přemýšlela, kde by mohl být. Potom jsem
vytáhla mobil a vytočila jeho číslo.
„Ano?“ ozval se dívčí hlas.
Poznala jsem ten hlas. A zároveň jsem přesně věděla, kde Demetri je.
„Kde jsou, Alice?“ zeptala jsem se rychle.
Alice mi dala adresu a zavěsila. Napadlo mě, jestli vůbec věděla,
kdo volal. Otočila jsem do protisměru a zamířila k jejich domu.
Ručička na tachometru se blížila k číslu 240.
Moje pneumatiky zaskřípěly, když jsem zastavila na jejich příjezdové
cestě. Auto se ještě pohybovalo, ale já už jsem byla venku a běžela
jsem dovnitř. Rozrazila jsem dveře, ani jsem se neobtěžovala klepat,
skoro jsem křičela vzteky. Vlastně si myslím, že jsem opravdu
křičela. Demetri bojoval s Edwardem, a tím myslím opravdu bojoval.
Navzájem se drželi kolem krku. Emmett stál nedaleko, bezpochyby
připravený jít svému bratrovi na pomoc, kdyby věci nabraly rychlý
spád.
„Demetri!“ vykřikla jsem. Ani jeden z nich si mě nevšiml. Alice se
na mě dívala s obavou v očích. Udělala jsem krok dopředu a praštila
jsem Demetriho do ramene. Levou rukou, protože pravou jsem měla
pořád v sádře. Demetri odletěl pár metrů a narazil do zdi. Najednou
všechny oči v pokoji byly na mě. „Říkala jsem ti, až je necháš na
pokoji,“ zavrčela jsem.
„A já jsem tě neposlechl,“ odsekl.
Zůstaň klidná. Zůstaň klidná. Nezabij ho. Ukázala jsem na
dveře. „Odnes svůj zadek do mého auta. Musíme stihnout letadlo.
Odlétáme za dvě hodiny.“
„Ale Isabello,“ protestoval.
„Hned! Nebo zavolám Arovi.“ Svěsil hlavu jako dítě, které zrovna
někdo nachytal při něčem, o čem vědělo, že to dělat nesmí. Prošel
kolem mě a u dveří se zastavil.
Na chvíli jsem pevně zavřela oči. Potom jsem se podívala na Edwarda.
„Je mi to moc líto. Říkala jsem mu, aby vás nechal na pokoji.
Evidentně má asi trochu problémy se zvládáním vzteku.“ Odmlčela jsem
se. „Pokusím se vám vyhnout po zbytek mého studia, aby znovu nedošlo
k takovémuhle problému.“ Kývla jsem na Edwarda, který neřekl ani
slovo.
Otočila jsem se na Alici a objala ji. „Chyběla jsi mi, Alice. Bylo
hezké tě znovu vidět. Tebe také, Emmette. Řekněte prosím Esme a
Jasperovi, že je pozdravuju. A Rosalie… myslím, že mě ani nezajímá,
co jí řeknete. A jsem si jistá, že ji také ne.“
„A co Carlisle?“ zeptal se Emmett.
Zvedla jsem svou zasádrovanou ruku. „Už jsem ho viděla.“
„Cože?“ vykřikl Edward.
„Pracovala jsem v nemocnici, když jsem si zlomila ruku. Carlisle mě
ošetřil,“ vysvětlila jsem jim.
„A proč nám neřekl, že tě viděl?“ dožadoval se odpovědi.
„Protože jsem ho o to poprosila,“ odpověděla jsem tiše.
„Proč?“ zeptala se Alice jemně. Zoufale jsem se podívala na Edwarda
a potom sklonila hlavu. „Nechtěla jsem vás obtěžovat. Je mi to
líto.“
„Obtěžovat nás?“ zeptal se Emmett udiveně. „Proč by nás to sakra
mělo obtěžovat?“
„Já…“ Nevěděla jsem, co říct. Copak jim to Edward nevysvětlil?
Nevěděli, že mě nemá rád?
„Protože Edward jí řekl, ať ho nechá na pokoji, protože ji
nemiluje,“ odpověděl Demetri.
Otočila jsem se a zpražila ho naštvaným pohledem. „Přestaň!“ okřikla
jsem ho. Ale jeho jediná věta stačila.
„Cože jsi udělal?“ vykřikla Alice a zírala na svého bratra.
„Řekl Belle, že odjíždí a že ona nemůže jet s ním. Když se zeptala
proč, řekl, že pro něj není ta pravá, že už ji nechce.“ Cukla jsem
sebou, když jsem si na to vzpomněla, a modlila jsem se, aby už mi
ten den nikdo nepřipomínal. „O pár měsíců později přišla a nabídla
nám své služby,“ dořekl a nespouštěl oči z Edwarda.
„Cože jsi udělala?“ vykřikl Edward. Během vteřiny stál přede mnou a
pevně mě držel za ramena „Slíbila jsi mi to! Slíbila jsi mi,
že neuděláš nic hloupého!“
Podívala jsem se stranou; nedokázala jsem snést jeho ztrápený výraz.
„Nemělo to cenu,“ řekla jsem, můj hlas sotva hlasitější než šepot.
„Nic nemělo cenu.“
Zírala jsem na oblohu a prosila Boha, aby moje trápení ukončil tam a
v tu chvíli. Věděla jsem, že už mě hledají; byla jsem pryč minimálně
tři dny! Řekla jsem Charliemu, že jdu s nějakými přáteli ven a už
jsem se nevrátila. Věděla jsem, jak izolovaná naše louka je a byla
jsem si jistá, že mě nikdo nenajde.
Slyšela jsem, když se přiblížila, ale nezajímalo mě to.
„Drahá Isabello,“ uslyšela jsem tichý hlas. Pomalu jsem vzhlédla a
setkala jsem se s krutýma očima Victorie. Nějaká moje část věděla,
že bych se měla bát, ale všechno, co jsem cítila, byla naděje. Bůh
vyslyšel moje motlitby; přišel konec. „Kde jsou Cullenovi?“ zeptala
se zlomyslně. „Hlavně Edward, doufala jsem, že tohle uvidí.“
Zasténala jsem. „Pravděpodobně by ti pomohl, kdybys opravdu chtěla,“
řekla jsem s bolestí v hlase. „Jsou pryč, všichni. Edward mě
nemiluje. Klidně mě zabij, nebudu se bránit. Je mi to jedno.“
„Už tě nemiluje,“ řekla zamyšleně. „V tom případě mu nebude vadit,
když tě zabiju. Hmm… myslím, že mi bude stačit, když ti jenom
způsobím bolest.“
„Klidně,“ řekla jsem. „Už jsem ti řekla, že se nebudu bránit. Pěkně
tu budu ležet a nechám tě mě zabít.“
„Ach, ale to ti přece neublíží. Když chceš, abych tě zabila, nic
z toho nebudu mít. Ne. Já tě místo toho přeměním. Potom budeš muset
celou věčnost žít bez své pravé lásky, přesně jako já.“
A než jsem stihla protestovat, zakousla se mi do krku.
„Byly to ty nejdelší tři dny mého života,“ dokončila jsem své krátké
vyprávění. Potom jsem se podívala na hodinky. „Sakra, Aro nás
zabije, jestli nechytíme letadlo.“
„Letadlo? Kam letíte? A proč?“ zeptala se Alice.
Vyhýbavě jsem se usmála. „Do Olympie, zkontrolovat škůdce.“
„Ale tam jsou ty masakry,“ protestoval Edward.
„Ano, to bude ono.“
„Nemůžeš na sebe přece brát tu práci, jako zastavit všechny ty
masakry, které způsobují upíři,“ odmlouvala Alice.
Vyrazila jsem ke dveřím. S rukou na klice jsem odpověděla: „Vlastně
musím. Přeptejte se na mě. Benefici čárka stregoni.“ A vyrazila jsem
ze dveří se smějícím se Demetrim v závěsu. Skočili jsme do auta a
prudce vyrazili, předtím, než se stihli vzpamatovat.