Bella goes Buffy

Autorka: Whitelight72

Přeložila: Akka

12. Ne moc vřelé přivítání

Nedokážu uvěřit, že poslal Jane, aby mě přivítala. Totiž… vážně nedokážu uvěřit, proč to udělal. Tohle je něco, co by udělal Marcus. Marcus mě nikdy neměl rád.

„Přestaň trucovat,“ napomenul mě Demetri, když jsem pozorovala Cullenovy, jak nastupují do limuzíny.

„Nechci, aby byla blízko u nich,“ řekla jsem mu stroze.

„Isabello, není dost hloupá na to, aby něco udělala, když tu jsi ty.“

„O tom nemluvím,“ odporovala jsem. „Ani tu nechci být. Jediní členové rodiny Volturiových, které mám ráda jste ty, Aro, Vanni a někdy Heidi.“

„Když o tom mluvíš, Vanni tu není,“ přerušila mě Jane.

„Co?“ zeptala jsem se ostře. „Proč sakra ne?“

„Nemám dovoleno ti to říct,“ opáčila Jane. „Aro čeká, aby to s tebou prodiskutoval, až dorazíme.“

„Je Vanni v pořádku?“

„Aro ti všechno vysvětlí, až budeme ve městě,“ odpověděla. Vypadala nadšeně, takže ať už to bylo cokoliv, dobré to nebylo.

Vysvětlení? Vanni Monacelli je… no, stvořila jsem ji. Spřátelila jsem se s ní, když byla ještě člověk, když ji Heidi přivedla jako krmení. Dokázala jsem se k ní dostat dřív než ostatní. Ale podle zákonů Volturiových je každý člověk, který ví o naší existenci, odsouzen k smrti nebo k přeměně. Tak jsem ji přeměnila.

Jestli se Vanni něco stane, budu naštvaná. A svůj vztek si vyliju na Jane. Děvka.

Jane, nevykazující jakékoliv Volturiovými vyžadované společenské chování, si sedla na sedadlo spolujezdce. S Demetrim jsme současně protočili oči a on popošel dopředu, aby mi podržel otevřené zadní dveře.

Všichni Cullenovi už nastoupili a Demetri za námi zavřel.

„Její nedostatek respektu vůči tobě je rušivý,“ zamumlal Demetri, když se posadil po mé levici; Edward seděl po mé pravé straně.

Pokrčila jsem rameny a doufala, že to nebude moc rozebírat. Ne tady. „Jsem na to zvyklá. Nevadí mi to. A navíc, nezajímá mě, jestli mě má nebo nemá ráda – stejně v Itálii netrávím moc času. A Aro je obvykle dost chytrý, většinou nás drží odděleně.“

„Něco se děje,“ zašeptal mi Demetri do ucha, takže jsem to slyšela jenom já s Edwardem. Stiskla jsem Edwardovi ruku, aby nic neříkal. Nechtěla jsem ostatní Cullenovy děsit, dokud nezjistím, co se děje. souhlasně jsem přikývla – na obzoru bylo něco špatného. Možná byl ještě jiný důvod, proč mě chtěl mít Aro ve Volteře.

Cesta autem byla krátká a nepříjemná. Stěna mezi řidičem a námi byla stažená a jane se neustále otáčela a zírala na mě.

Zvedla jsem obočí, když se na mě zase tak nestydatě upřeně dívala. Vážně, ta holka vůbec nevěděla, jak se chovat. Už mi to začínalo vadit. Upřímně, vážně neměla žádný respekt vůči svým nadřízeným.

***

Edward

Jakmile jsme zastavili, dveře limuzíny se otevřely a dovnitř se natáhla ruka, aby pomohla Belle vystoupit. Prudce ji chytila a opřela se o ni. Všichni jsme ji následovali, ani jednomu z nás už nikdo nepomohl. Když jsem vystupoval, viděl jsem, jak jeden z upírů – neviděl jsem jeho tvář, měl ji zakrytou kapucí – natahuje ruku s fialově vyšívaným pláštěm. O hodnostech Volturiových jsem toho moc nevěděl, ale podle Carlisleových myšlenek jsem zjistil, že tahle byla hodné významná.

Jak pro všechno na světě dokázala Bella takhle rychle povýšit? Jane trvalo desetiletí dostat se tam, kde je teď, a Bella je její nadřízený.

Hmm, nadřízený, to je zajímavé. Demetrimu podali jiný plášť, stejně barevný jako si brala Jane. Byl tmavě zelený a označoval členy gardy. Zajímavé, takže Bella je dokonce výš než Demetri.

Jasperovy myšlenky se soustředily na ty, kdo bellu obklopili.

Demetri si stoupl k její pravé straně, to znamená, že je jejím hlavním ochráncem. To mě nepřekvapuje, když vezmeme v úvahu, jak ji bránil ve Forks. Další dva strážci si stoupli na svá místa – jeden nalevo a jeden dopředu – Jane je vzadu; evidentně tu nechce být.

„Tyhle jsou pro vás,“ řekl Demetri a podal nám naše pláště. Byly zlaté – jako barva našich očí hned po lovu. „Jsou pro návštěvníky a dovolí vám vstoupit do většiny prostor.“

„Do většiny?“ pípla Alice.

„Jsou tu, samozřejmě, zakázané oblasti,“ objasnila nám Bella. „Ale nebojte se, jsou tu i oblasti, do kterých nesmí ani oni,“ pokračovala a pokynula ke své ‚gardě‘.

„Isabello,“ zamumlal jeden, „vážně bychom už měli jít. Aro si žádá tvé přítomnosti.“

Přikývla. „Samozřejmě, Ehno. Andremo ora (jdeme).“

Bella teď umí italsky. Alice zněla ohromeně.

Následovali jsme je temnými chodbami, zřejmě nějakými podzemními tunely. Kolem bylo nesnesitelné ticho, ale myšlenky tiché nebyly.

Přál bych si, aby nám řekli, co se děje. Tohle je vážně únavné. Ten, kterému Bella říkala Ehno, byl podrážděný tím, že ho nechali tápat, a Demetriho myšlenky byly plné obav o Bellu a Nathana.

„Nepředpokládám, že bys mi mohl říct něco o Vanni, nebo ano, Eh no?“ zeptala se Bella, když jsme došli k hradu.

„Je mi to vážně líto, Isabelo, ale měla bys přece vědět, že nás nikdy o ničem neinformují, pokud nám to neřekneš ty. Jane to ví, ale ráda si hraje na to, že je něco víc než my, a nic nám neřekne.“

„Evidentně jsem něco víc, když já to vím a vy ne,“ odpověděla Jane.

„Je úžasné, jak dokážeš jít rovně, když máš nos tak vysoko ve vzduchu, Jane. A jediný důvod, proč víš, co se děje, dřív než ostatní je, že odposloucháváš větracími šachtami porady.“

Ohromovalo mě, že všichni, dokonce i Bella, měli odvahu s Jane takhle mluvit. Určitě znali Janino smrtonosné nadání. Podíval jsem se na ni a všiml jsem si, jak soustředěně zírá na Bellino hlavu. Okamžitě jsem se vyděsil – to byl výraz, který vždycky nasazovala, když se snažila někomu způsobit bolest. Ale na Bellu to nemělo naprosto žádný vliv. Vlastně…

„Cítím, jak mi očima propaluješ díru do hlavy. Jak se ti to líbí, Jane? Pořád jsi proti mně naprosto bezmocná?“

Slyšel jsem, jak Jane sykla, a než jsem věděl, co mě srazilo, svíjel jsem se na zemi v nesnesitelných  bolestech.