NOV

Autorka: Bitris

Kapitola VI.

Otevřela jsem oči a uviděla anděla – nejkrásnější bytost, jakou si kdo umí představit. Byl vyšší statnější postavy, měl černé kalhoty a bílou rozepnutou košili, pod kterou se mu rýsovalo velice dobře vypracované tělo. Jeho pokožka měla zvláštní odstín, jakoby nikdy nespatřila sluneční paprsky. A jeho obličej….ó tak nádherný obličej mé oči ještě nespatřily. Jeho topazové oči, nad kterými se rýsovala dokonalá linie tmavého obočí, se do mě vpíjely pohledem plným něhy a velkého očekávání. Obličej mu lemovaly mírně zvlněné temně hnědé vlasy.

„Ahoj, já jsem Jesse.“ Jeho hlas byl jako rajská hudba pro mé uši. Tuto hudbu bych mohla poslouchat celou věčnost. Jsem v nebi a Jesse je ten nejlíbeznější anděl. K jinému závěru jsem dojít nemohla. Akorát si nepamatuji, že bych umírala.

„Ahoj, Bella.“ Posadila jsem se a natáhla ruku. Jesse na malou chviličku zaváhal, pak mi ale pevně stiskl ruku. Rukou mi měla jsem pocit, že každou projel elektrický proud, chvíli nám od rukou začnou létat jiskry. Jesse se na mě vystrašeně podíval, ale pak vykouzlil nádherný úsměv, který odhalil řadu krásný rovných bílých zubů. Dokonalost sama

„Co se stalo? Jak jsem se sem dostala? Jak jsem umřela?“ Byla jsem pořád v přesvědčení, že jsem v nebi s tím nejdokonalejším stvořením. Jesse však nad mými otázkami posmutněl a sklíčeně sklopil oči.

„Než ti zodpovím tvé otázky, asi bych ti měl o sobě nejdříve něco říct…“ a věnoval mi ztrápený pohled. Velice mě bolelo, vidět ho, jak se trápí a štvalo mě, že za to můžu já a mé otázky. Ale opravdu jsem potřebovala znát odpovědi. Pokusila jsem se na něj alespoň povzbudivě usmát, chtěla jsem mu to co nejvíce usnadnit. Zavrtával se očima do země. „Víš Bello, já…“ a rychlostí blesku se podíval na mě „…já nejsem člověk.“ Ale co mi to tu vykládá, jak by někoho mohlo napadnout, že toto dokonalé stvoření je člověk? I mně bylo přeci hned jasné, že Jesse je anděl. Obdarovala jsem ho úsměvem. Jesse se na mě nechápavě podíval.

„Bello, asi jsi mě nepochopila. Já nejsem člověk, protože já jsem upír.“

„Co…?“ vypadlo ze mě. To přece není možné. Upír? Vždycky jsem si myslela, že upíři neexistují, že si je jen vymysleli spisovatelé s bujnou fantazií.

„Víš Bello,“ podíval se na mě se značnými obavami „a ty, ty jsi taky upír.“

To už na mě bylo moc, právě jsem se dozvěděla, že existují upíři, a aby to nebylo málo, já jsem byla jedním z nich!!! Spím snad? Je tohle jen sen? Nebo je to všechno skutečnost? Byla jsem opravdu zmatená.

„Bello, asi bys chtěla slyšet jak k tomu došlo, k tomu, že jsi upír.?“

„No to bych asi opravdu chtěla slyšet.“

„Byl jsem právě na lovu ve floridských lesích. To asi víš, že se upíři živí krví, většinou lidskou. Já takový ale nejsem. Přijde mi to odporné, nikdy jsem žádného člověka neulovil. Něčím se ale živit musím, lovím proto zvířata.“Po celou dobu, kdy ke mně mluvil, hypnotizoval mě svýma topazovýma očima. Ještě, že jsem seděla, cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Cítila jsem z jeho pohledu strach, strach z mojí reakce. Snažila jsem se usmát. Bylo vidět, že není zrovna nadšený z toho, čím je. Opravdu jsem ho obdivovala, jak se dokázal se svým upířím životem vypořádat.

„No tak, byl jsem teda na lovu, když jsem uslyšel hroznou ránu, až se země otřásla. Běžel jsem na místo, odkud se ozvala a uviděl jsem hroznou spoušť. Hořící letadlo, které bylo rozlámané na několik kusů a kolem leželo plno lidí. Mnozí už byli mrtví a ti, co nebyli, byli v bezvědomí. Mezi tou spoustou lidí jsem uviděl tebe.“ Stydlivě sklopil oči. „Věděl jsem, že už ti zbývá jen pár chvil života. Neměla jsi šanci přežít. Hlavou se mi honila jedna myšlenka, buď tě tam můžu nechat umřít, nebo tě můžu přeměnit v upíra. Představa, že bys umřela mě ale hrozně bolela, proto jsem se rozhodl, proměnil jsem tě v upíra. Ještě jsem nikdy předtím nikoho neproměnil, žádného člověka jsem nikdy nekousl. Když jsem se do tebe zakousl, myslel jsem, že se neovládnu a celou tě vysaji do poslední kapičky. Tvá krev byla o tolik lepší než jsem zvyklý u zvířat. Věděl jsem ale, že bych ti tvojí smrt nikdy nepřestal vyčítat, nemohl bych s tím žít. Tato myšlenka tě zachránila. Dokázal jsem to.“

Byl na sebe opravdu pyšný.

„Přeměna trvá tři dny. Nevěděl jsem, kam tě mám schovat. Cítil jsem z tebe vůni upírů. Před tím letem jsi musela být ve styku s nějakým upírem. Bál jsem se, aby tě ten dotyčný nehledal, proto jsem tě odnesl k mému soukromému tryskáči, se kterým jsme odletěli do Francie.

Právě se nacházíme ve Fismesu, asi 150 km od Paříže.“

S napětím, které se dalo krájet, dychtil po mé reakci.

„Ale jak je možné, že si nic nepamatuji? Nepamatuji si tu přeměnu, nepamatuji si, že bych někam letěla a už vůbec si nepamatuji, že bych byla ve styku s nějakým upírem.“

„Co si jako poslední pamatuješ?“ Teď byl Jesse opravdu vystrašený.

„Pamatuji si na maminku, se kterou bydlím ve Phoenixu. Zanedlouho mám oslavit sedmnácté narozeniny.“

„Do háje, tak to jsem podělal.“

„Co se stalo? Co jsi podělal?“

„Víš Bello, někteří upíři mají zvláštní schopnosti. Mojí schopností je manipulovat s lidskými vzpomínkami. Mohu lidem vymazat některé vzpomínky. Když jsem se přeměňoval, usilovně jsem myslel na to, aby sis nepamatovala tu přeměnu. Byla by to totiž velice bolestivá vzpomínka. Jenže ta přeměna mou schopnost nejspíše znásobila a ty si nepamatuješ poslední dny svého lidského života. Nedokážu ti říct, jak dlouhou dobu si nepamatuješ. Bello, to jsem opravdu nechtěl. To se nemělo stát. Prosím, odpusť mi to.“

Podíval se na mě a bylo vidět, že ho to opravdu trápí. Nemohla jsem se dívat, jak trpí.

„Jesse, děkuji ti.“

„Bello? Proč mi děkuješ?“

„No zachránila jsi mi přeci život. Sice ne lidský život, ale nebýt tebe, byla bych už mrtvá.“

Opravdu se mi ulevilo, takovou reakci nejspíš nečekal. Přitančil ke mně a objal mě. „Ach, Bello. Jsem tak rád, že jsem tě tam nenechal umřít.“

Ještě pořád mě objímal, bylo to tak příjemné. On tak krásně voněl, byla jsem jak omámená.

Pak se na mě podíval. Z jeho očí se vytratila ta úzkost, která ho ještě před chvílí pohlcovala. Úzkost vystřídalo něco zcela jiného, nebyla jsem si jistá co, ale ten pohled mi někoho připomněl, jen jsem neměla zdání koho. Naklonil se ke mně, naše obličeje byly od sebe už jen pár milimetrů. Cítila jsem jeho sladký dech na svém obličeji. Pak se naše ústa spojila do jednoho polibku.